A+ A A-

Strašidla na Silvrštejně – hrůzostrašná knížka nejen na prázdniny


anlauf450_strasidla.jpgPříběh je strašným záznamem a deníkem Aničky a Filipa, kteří zažili absolutně neuvěřitelné setkání s duchy a dlouhověkým kastelánem Prokopem. Oba projdou kilometry a kilometry podzemních hradních chodeb, aby nalezli tělo třináctiletého Adama ze Silvrštejna a mohli ho pohřbít k jeho rodině. Budou vzdorovat šílené bulvární novinářce Lauře, která jim chce jejich poslání překazit. Nakonec, i za cenu ohrožení vlastního života, vypátrají skutečného viníka vyvraždění rodu Silvrštejnských a přesvědčí se, že nemožné je možné.

Hlavní postavy jsou reálné, reálná jsou i některá dějiště příběhu. Skutečný základ příběhu však musí zůstat zahalen tajemstvím!

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v „hrůzostrašné“ edici Hodina duchů další původní český text. Autorka knihy Strašidla na Silvrštejně, Lucie Kaletová, dosud publikovala pouze časopisecky, takže jde o její románovou prvotinu. O prvotinu mimořádně zdařilou, v níž najdou zalíbení nejen děti, kterým je primárně určena, ale všichni, kdo milují dobrodružství, záhady, tajemno a kvalitní literární text.

Autorka knihy Lucie Kaletová cítí i dnes, ve zralém věku, vliv některých knih, které četla v dětství, na její život a smýšlení. Jako holka milovala dobrodružství a tajemné příběhy a miluje je i jako holka značně odrostlá. Ví, že stačí silná myšlenka, věta, slovo, aby se zapsala dětem do mysli a rostla pak s nimi navždy.
Poznala ale jednu zásadní věc:
Tajemné příběhy se nevymýšlejí, tajemné příběhy se dějí!


Ukázka:

První vteřina – skok, druhá – Filip otevřel vrzající dvířka, třetí – jsme oba uvnitř, objal nás zatuchlý pach šatstva, plesniviny a tabáku. Čtvrtá – Filip dvířka zavírá a současně se ozve zařinčení plechové cedulky na vstupních dveřích.
To bylo o fous. O prsa. Možná o život.
Šourání těžkých bot po prknech podlahy. Zaskřípění židle. Zvuk otevírající se zásuvky. Škrtnutí sirky a po chvíli dým. Voňavý, ne jako z cigarety.
Stojíme jako sochy mezi starými kabáty a pláštěnkami. Jen nekýchnout, nezakašlat! Skoro nedýchám. Najednou si uvědomím, že opravdu nedýchám. Strachy jsem zadržovala dech a teď ho pomaloučku vypouštím jako děravý plážový balón. Filip nahmatá mou ruku a svírá ji pod rukávem jakéhosi pláště. Vděčně mu jeho stisk oplácím. Kam jsem se to dostala, já, která jsem se ještě před týdnem chtěla jmenovat Angelika nebo Laura? Kde jsem se vzala v téhle staré jarmaře provinilá a vystrašená jako obyčejný zloděj? Ach pomoc!

Škrábání pera po papíře, úder razítka. Cinknutí sklenice, zvuk nalévané vody. Až dopíše úřední výkazy, neotevře starou truhlu? Nebude hledat Kroniku rodu Silvrštejnského, aby pokračoval ve svých neuvěřitelných zápiscích? Filipova paže se třese a já vím, že stejně tak se třese celý bratranec. Jak to vím?  Jednoduše. Třesu se taky. Ó proč jen jsme neodešli dřív. Proč jsme jen nenechali kroniku tam, kde po staletí byla, a nejeli domů za nic netušící babičkou. Z hlavy bychom vymazali všechno – puškvorec, zelené oči na dně sklenice, točící se vřeteno a bludný kořen, podzemní oltářík i tuhle děsivou kroniku. Prokop by pro nás byl stále jen kastelánem a ne někým hrozivým – nestárnoucím, nesmrtelným, nebo možná už dávno, dávno mrtvým… Maminko! Chci do Prahy s řinčivými tramvajemi a smogem a pokladními, které mě vždycky o pár korun oberou, do Prahy bez starých duchů, kteří kouří fajfku v hradní kanceláři!
Škrábání… a klepání. Zřejmě vyškrábal zbylý tabák a vyklepal dýmku o okraj popelníku. Šustění štětečku. Co se dýmky týče, je Prokop asi velmi pečlivý. Zasunul zásuvku, dýmka je uklizena. Cinknutí – napil se. Vstal. Kroky míří k truhle, ach běda! Blíží se do kouta vlevo od skříně, vlevo od nás. Co si počneme? Budeme prchat – nebo zůstaneme ve skříni, dokud nás sám neodhalí? Je s námi konec, tak a nebo tak! Filipova dlaň se svírá kolem mojí, sdílíme stejný strach.

„Mister Prokop! Pane!“ Klepání na dveře a hlas. Ó člověče, ať jsi kdokoli, děkujeme ti. Ano, zavolej ho, odvolej ho odsud, dej nám šanci, aspoň malou, malinkatou šanci! „Pane kasteláne, jste tam?“ Je to ženský hlas. Není starý. „Můžeme udělat ten inteview, tedy rozhovor pro magazín Woman on the Road? A pár fotos? Volala jsem vám, vzpomínáte si?“
Reo přivázaný u studny vyloudil něco mezi vrčením a štěkotem. Není to příjemný zvuk.
Těžké kroky se vzdalují od staré truhly, jdou ke dveřím, ty se otevírají.

„My name is, totiž jmenuji se Laura Stubbornová, moc mě těší. My pleasure,“ cvrliká hlásek, zřejmě během potřásání rukou. „Přijela jsem do Čech na stáž z University of Washington. Maj family, totiž má rodina, je odtud, takže mluvím i rozumím… Jste tu sám? Máte čas?“ Dívčí uchichtnutí. „Což kdybychom šli ven, vyfotím vás u příkopy a vy mi povíte o tom ghost, přízraku, co se tam objevuje…“
Hlasy a kroky se vzdalují. Konečně se můžeme nadechnout. Kašlu, protože jsem vdechla chlupy z nějakého kožichu. Filip hlasitě smrká. Přímo troubí. Uvolnili jsme doposud křečovitý postoj. Úlevně se opíráme o zadní stěnu skříně. Jsme volní. Až odejdou za roh, my konečně vyjdeme ven, na vzduch a na světlo…

strasidla_na_150.jpgVtom za našimi zády něco zapraští a než stačíme zareagovat, také povolí. Ztrácím oporu a padám do tmy. Řítím se, nestačím ani vykřiknout. TMA. Ticho. Vlhko. Sklepení. Zase sklepení!
Naštěstí vím, že je tu Filip se mnou. Nevidím ho. Ale slyším. Ještě smrká, vše se odehrálo tak rychle, že nestihl odtrhnout kapesník od těžce zkoušeného nosu.
Je tu se mnou. Aspoň něco.
Buďme vděční za malé radosti.

Lucie Kaletová: Strašidla na Silvrštejně
Ilustroval Lubomír Anlauf

Mladá fronta, 2009

 

 

 

 

Komentáře  

# mimi 2015-09-14
Moc hezká knížka. Krásně se četla. Všem ji doporučuji.
Citovat