A+ A A-

Podivuhodné vyprávění barona Prášila na zemi, na vodě i ve vzduchu

baron_prasilPříběhy barona Prášila, který se objevoval všude, kde se dělo něco důležitého, znají čtenáři v různých podobách od 18. století. Příhody známého mluvky a dobrodruha zpracoval také Adolf Wenig. Neúnavný cestovatel Prášil nás v nich zavede do různých koutů světa. Spolu s ním budeme putovat po souši, moři a dokonce zavítáme i pod zem…

Dobrodružství vyprávěné Wenigovou neopakovatelnou češtinou nestárne a i dnes pobaví čtenáře všech generací. Původně kniha vyšla v roce 1930. Výjimečnost vydání dokreslují ilustrace Artuše Scheinera, jedná se o druhé vydání díla v této podobě.  

Adolf Wenig (1874–1940)
proslul především jako autor pohádek a pověstí, jež převyprávěl s velkou fantazií svým nezaměnitelným poetickým jazykem. Vzpomeňme jen namátkou na neuvěřitelné příběhy z městečka, které se stalo synonymem pro absurdní činy – Kocourkov, na kouzelnické kousky čaroděje a šibala Žita nebo na operu Čert a Káča Antonína Dvořáka, ke které Adolf Wenig napsal libreto.   

Podivuhodné vyprávění barona Prášila na zemi, na vodě i ve vzduchu | Adolf Wenig | Ilustrace Artuš Scheiner | Vydal XYZ, 2010

Historie knihy v češtině

Původní dílo:
Bürger, Gottfried August, (1747-1794)
Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen, wie er dieselben bei der Flasche im Zirkel seiner Freunde selbst zu erzählen pflegt.

Nejhodnotnější knihy v češtině:

Bürger, Gottfried August (přeložil Jiří Kolář): Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel,
vyd. Naše vojsko, l. vyd. 1958
Není to první překlad v českém jazyce, považuje se však za nejhodnotnějši, naposled vyd. Milenium 2010 /s ilustracemi G. Doré/
V češtině vznikaly různé jiné úpravy a překlady (celkem 19), jako nejhodnotnější úprava určená pro mládež se všeobecně uznává:
Josef Hiršal a Jiří Kolář: Baron Prášil, l. vyd. SNDK, 1965 s ilustracemi Cyrila Boudy

Ukázka z knihy (Wenig):
„Ba, v tom Rusku,“ navazoval baron řeč, když spravil dýmku a vypustil pár mocných kotoučů dýmu, „v tom Rusku zažil jsem všelijaké divné příhody, dřív ještě, než jsem se dostal do Petrohradu. Cesta byla tuze rozmanitá, ale nemohu říci, že se mi vedlo zle. Jen jednou byla ve mně malá dušička, myslel jsem, že bude se mnou konec. To bylo tehdy, když jsem se setkal s tím vlkem.“
Baron se odmlčel, nalil si do sklenice vína a dal si řádný doušek.

„Dobré víno,“ povídá, „knížecí sklep by se za ně stydět nemusil.“
„Ach, cožpak náš hospodský,“ přisvědčil purkmistr, „ten je zásoben znamenitě. Sklep i kuchyň jsou tu výborné, jak se pan baron ráčil přesvědčit. Ale, s dovolením, jak to bylo s tím vlkem? To bychom všichni rádi slyšeli. Neobtěžujeme-li…“
„S tím vlkem? Rád povím,“ přikývl baron. „To bylo tedy takové: Seznal jsem, když jsem do Ruska přijel, že tam na koni necestují a že to ani pro mrazivý čas není příhodné. A tak jsem si tedy v nejbližším městě koupil pěkné sáňky a k nim dobrého koně klusáka. Na to mi stačily peníze, které jsem stržil od kteréhosi statkáře za svého jezdeckého koně. Ještě cestovní kožich jsem si opatřil, také medvědí kůži jako přikrývku nohou, usadil jsem se do saní a hajdy na cestu dál. Jelo se mi dobře celý den, třebaže cesta vedla lesem. Živé duše jsem nikde nespatřil. K večeru, když se stmívalo, jak jsem na chvíli koni v klusu polevil, zdálo se mi, že stranou silnice mezi stromy vidím míhat se nějaká drobná světélka. Podívám se líp, vidím tam jakési tmavé nízké postavy. Propánaboha!, bleskne mi hlavou, to jsou vlci! Dech se mi zatajil! Vlci – a jistě hladoví! Vtom už vidím, jak se ženou k silnici. Prásknu honem do koně, ten poskočil a ujížděl silnicí jako vítr. Jistě dobře cítil, že jde také o jeho kůži. Ale vlci nemínili nás jen tak snadno propustit. Ohlédl jsem se a vidím, že se divá smečka žene za námi.

Začal jsem bičem pobízet koně ještě víc, a ten vskutku letěl jako vítr. Po chvilce se ohlédnu opět za sebe na silnici – a co vidím? Smečka zůstala kdesi pozadu, ale jeden z vlků, patrně jejich vůdce, obrovský chlapík, hnal se za námi neumdleně a byl už těsně za saněmi. Přikrčil jsem se mimovolně v saních, a vtom hup!, obrovská šelma mocným skokem saně přeletěla a dopadla na koňův zadek. Zahryzla se do masa ubohého zvířete a se zuřivou žravostí počala trhat a polykat jeho maso. Kůň v šílené bolesti se hnal dál tím rychleji. To vše jsem viděl, když jsem zase vystrčil hlavu z kožichu. Za malou chvíli byl už vlk zažrán v koni celou přední částí těla. Tu mě napadla spásná myšlenka! Vztyčil jsem se, otěže drže levou rukou, pravicí jsem sevřel silný bič a začal vší silou práskat do té vlčí potvory. Šelma se náramně lekla a hnána bolestí drala se kupředu. Co jsem čekal, stalo se. Zpola sežraný kůň vypadl z postroje a místo něho tam vězel vlk tak pevně, jako by ho někdo do saní zapřáhl. A teď jsem teprve začal té šelmě mizerné důkladně prášit kožich! Saně uháněly jako vítr. Stromy, domy, vesničky a městečka jen se mi podle očí míhaly, a když se konečně můj divoký tahoun únavou svalil a já se z té šílené jízdy vzpamatoval, viděl jsem, že jsem před branami Petrohradu.“

Když tu příhodu baron dopověděl, rozhlédl se po svých posluchačích, zamrkal bystrýma očima, až se mu husté obočí rozpohybovalo, a pozoroval, jaký dojem učinilo jeho vypravování. Když viděl, že jsou všichni užaslí, že se nikdo ani nehýbe, spokojeně se pousmál, napil se vína, z vykouřené dýmky vyklepal popel a znovu do ní začal cpát tabák.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit