A+ A A-

Velká kniha příběhů pro 21. století, antologie nejlepších povídek anglosaské literatury

velka kniha pribehuPro všechny, které zajímá, kam se posouvají hranice fantazie a kam vůbec směřuje anglosaská povídková tvorba posledních let. Sestavili Neil Gaiman a Al Sarrantonio. Přeložila Hana Zahradníková.

Pro Velkou knihu příběhů spojili své síly originální autor Neil Gaiman a zkušený antologista Al Sarrantonio. Vznikla tak jedna z nejzajímavějších antologií počátku 21. století se sedmadvaceti příběhy.  Soupis autorů obsažených v této knize je více než působivý, od hvězd současného amerického mainstreamu, jako jsou Roddy Doyle, Joyce Carol Oatesová, Chuck Palahniuk, Jodi Picoultová a Stuart O’Nan, až k  stálicím Dianě Wynne Jonesové, Richardu Adamsovi či Joe R. Lansdaleovi. Nechybí ani povídky od samotných editorů.

Velká kniha příběhů pro 21. století | Vydává Plus, 2012, počet stran 448

Ukázka z knihy:

Každý den cestou do školy procházel kolem domu Brama Stokera, ale nic mu to neříkalo. Když jej míjel, nikdy nic zvláštního necítil, ani dotek strašidelné ruky nebo mrazení, ani ničí jazyk na svém krku. Bylo mu už skoro osmnáct a školu navštěvoval poslední rok, když zaregistroval pamětní desku vedle dveří. Nikdy to knihu nečetl
knihu a nebylo pravděpodobné, že by si ji nepřečetl někdy v budoucnu.
U Coppolova Draculy jednou usnul. Jeho žena v jednu chvíli ječela a svírala mu koleno a v příští minutě mu mačkala totéž koleno, aby ho vzbudila.
V kině se rozsvítilo a ona zuřila.
– Jak jsi to mohl udělat?
– Co?
– Usnout u takového filmu?
– Vždycky usnu, když film za nic nestojí.
– Ale tohle mělo být naše rande!
– To je ovšem jiná, řekl. – Za tohle se ti omlouvám. Mimochodem jak
to vlastně dopadlo?
– Běž se vycpat, řekla láskyplně; nejspíš to bylo v Dublinu.
Je jasné, že celý ten humbuk kolem Draculy mu mohl být zcela ukradený.
Jenže měl chuť na krev.
Strašlivě silnou chuť.
Strašlivě silná vlastně byla až v poslední době. Svědění, nutkání, slintání
– bylo to naprosto příšerné.
Nebyl si jistý, kdy to vlastně všechno začalo. Jistý si byl jen tím, že ví,
kdy si to začal uvědomovat.
– Jak budeš chtít ten steak?
– Syrový.
Jeho žena se tomu zasmála. Jenže on to myslel vážně. Chtěl ten plát
masa, který držela nad pánví, krvavý a hned. Do háje s pánví, tu teL vůbec
nepotřebuje. Cítil, jak ho jedny svaly brzdí, zatímco jiné ho pobízejí: svaly
šíje a svaly žvýkací.
Pak se probral.
Vlastně vůbec nespal. Pořád stál v kuchyni, hleděl na steak, těšil se
na něj.
– Dobrá, tak tedy ne moc propečený.
Usmála se na něj.
– Stejně jsi cvok, řekla.
Ochotně to na sebe vzal, to že se chová jako idiot, on a nikdo jiný, když se pár minut na to sklonil k připálenému masu na talíři a olízl je. Děti to udělaly po něm a dopadlo to tak, že měly hnědou šRávu až na nose. Přinutil se zapomenout na škubání v čelistech a nutkání kousat vrčet. Po večeři se společně podívali na DVD a vše bylo skvělé.
Ano, všechno bylo v pořádku. Život plynul normálně. Chvíli. Opravdu jen chvíli. Několik týdnů, pomyslel si. Jednoho dne otevřel lednici. Na talíři tam ležely dva plátky steaku a čekaly. Vlastně to muselo být o hezkých pár týdnů později, protože manželka – jmenovala se Vera – nekupovala steaky tak často. A nebylo to ani tak, že by u nich nakupovala jen Vera; neobstarávala ani většinu nákupů, jen měla častěji než on vestu kolem řeznictví. Kupovala jídlo a on kupoval víno. Kupovala mýdlo a toaletní
papír a on kupoval víno. Stejně jsi cvok.
Popadl jeden steak a vzal si ho ke dřezu. Ohlédl se, aby se ujistil, že je sám, sklonil se nad dřez a maso zuřivě zhltal. Vlastně ho nezhltal jen tak.
Nejdřív ho zlehka olízl jako kornout zmrzliny; bylo studené. Slyšel, jak kapky krve dopadají dolů na hliník, a cítil, jak mu krev stéká po bradě, jako by prýštila z něj. Začal rychle sát, začal ji pít. Měla by být teplá. Věděl to a hnusilo se mu to: ta skutečnost, že v sobě pěstuje pocit zklamání, že se to – tady tohle – chystá udělal znovu, že v sobě živí tu potřebu, závislost, která se jej zmocnila a on se jí už nebrání. Zavrčel; sakra ten zavrčel!
Ohlédl se, ale bylo mu to už jedno. Stejně jsi cvok. Žvýkal, dokud maso nepřestalo být masem, a vzniklou kaši vyplivl do koše. Utřel si bradu, umyl si ruce. Zkontroloval si košili. Byla čistá. Otočil kohoutkem s horkou vodou a sledoval, jak se černých kapek stávají červené, pak růžové a zmizí úplně. Vzal zbývající plátek masa z lednice a sesunul ho z talíře přímo do odpadkového koše. Pak zavázal plastikový pytel s odpadky a odnesl je ven do popelnice.
– Kde je večeře? zajímala se později Vera.
– Co?
– Koupila jsem nám dva plátky masa. Stála pře otevřenými dveřmi lednice.
– Byly zkažené, řekl.
– Ne, to nebyly.
– Ale byly, namítl. – Smrděly, tak sem je vyhodil.
– Nic jim nebylo, trvala na svém. – Jsou ještě tady? Stála nad odpadkovým košem.
– Jsou v popelnici, řekl. Tohle nečekal, nemyslel dopředu.
– Vrátím jim je, prohlásila, zatímco šla k zadním dveřím. – Ten Všivák! Myslela tím řezníka.
– Nedělej to, hlesl.
Nevstal ani se ji nepokusil zadržet. Dál seděl za stolem. Cítil vlastní srdce – kus masa ze svého těla – jak mu poskakuje a buší.
– Vždycky to byl skvělý řezník, řekl. – Když si budeme stěžovat, tak víš co… naruší to naše vztahy. Důvěru mezi klientem a obchodníkem.
S požitkem se poslouchal. Začal vítězit.
– Dáme si mleté maso, navrhl.
– To mělo být pro děti, namítla ona. – Na hamburgery.
– Mám burgery rád a ty taky.
Zadní dveře byly dokořán. Další horký den po horkém týdnu. Věděl, že sejí nebude chtít otevírat popelnici čelit hejnům much.
Udělali si miniaturní hamburgery. Děti neprotestovaly.
Tím to haslo.

Komentáře  

# JAn 2012-03-17 22:52
??????????? ty tomu nerozumíš?
Citovat
# petr 2012-03-16 09:58
jaky diletant prepisoval ukazku z knihy? po precteni vynatku opravdu nemam zajem knihu kupovat...
Citovat