Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Prahou kráčí lev, kniha pro děti

prahou_kraci_300.jpgAlena Ježková v současné době se intenzivně věnuje nejen psaní knížek. Její zatím poslední knížkou je kniha Prahou kráčí lev, kterou nedávno vydalo nakladatelství Práh. Jde o poetický příběh o Praze pro dět.

Knížku Prahou kráčí lev ilustrovala Michaela Kukovičová poněkud studeně. Jste i vy spokojena s jejími ilustracemi?
S výtvarnou podobou knížky jsem spokojená. Ale hlavní zásluhu má především jedinečná grafická úprava Kláry Kvízové. Grafik je taková nenápadná profese, ale pro knížku má zásadní význam – dobrá grafika dokáže text i ilustrace ještě umocnit. Já jsem si už na začátku psaní vybrala, abychom na téhle knížce pracovaly v ryze ženské sestavě: takové tři múzy, ale každá „od jiného řemesla“. Nebylo to snadné, občas byly i vzrušené debaty, protože každý profesionál je velký individualista… Teď si musím nasypat popel na hlavu, protože především mně se nelíbilo hned to, hned ono, a už mě všichni měli plné zuby :o). Jenže já už to tak mám, že kniha pro mne nekončí odevzdáním textu, ale chci ji provázet i v dalších fázích jejího vzniku; vlastně si už při psaní rámcově představuju formát, typ ilustrací, papír… Dobrá knížka je přece taky krásný předmět, který člověka přitahuje, chce si ji vzít do ruky, listovat v ní – chce s ní prostě být.

Co stálo na počátku vzniku knížky Prahou kráčí lev? Byla to snaha, chuť či přání napsat knížku pro nejmenší o Praze, nebo byli na počátku ti lvi a na to se nabalil příběh?
Hrubý děj mne napadl asi před třemi lety, a to překvapivě v jediném okamžiku. Bylo to na objednávku zahraničního nakladatelství, ze které pak sešlo. Myšlenka na dětskou knížku o Praze, určenou i jiným než českým dětem, mi zůstala – proto také knížka současně vychází v angličtině. Nechtěla jsem ale napsat didaktickou knihu nebo dětský bedekr; to se mi zdálo pro Prahu trochu málo. Chtěla jsem děti dostat přímo do atmosféry konkrétních míst, proto jsem využila historickou Prahu spíš jako kouzelné dějiště, kde jde zažít spousta neuvěřitelných věcí. Takový Starý židovský hřbitov, Karlův most nebo věž Svatovítského chrámu, to jsou přece už sama o sobě úžasná místa… Dost z té poetiky vychází z mých skutečných dětských prožitků, třeba takový holub Modropírko, který v knížce provází kluka Davida. Já jsem se jako dítě učila chodit na Staroměstském náměstí, kde i dnes všem těm vratkým batolátkům holubi dělají společnost. My, co jsme tu vyrostli, prostě máme dobře odkoukáno, jak holubi při chůzi kývou hlavičkou, jak se slétnou ze všech koutů, když vytáhnete rohlík, nebo jak rádi sedají na hlavách kamenných soch… A moje máma brala nemocné holuby k nám domů, měli jsme je v zimě v krabici u kamen, a když se vyléčili, zase jsme je pouštěli.

Jak vlastně vznikají Vaše knížky? Kde hledáte inspiraci? Přicházejí k Vám celé příběhy nebo sestavujete příběh až podle nějaké indicie, nějakého „ťuknutí“?
Já mám v hlavě úplnou kartotéku nápadů na knížky, vážně. Nasbírala jsem ji asi tak v průběhu posledních pěti – šesti let, co se psaním zabývám trochu seriózněji. Nápady přicházejí na různých místech a náhle - třeba nápad na knížku Prahou kráčí lev přišel ve sprše. Dobrý nápad se pozná tak, že jsem jím okouzlená a navíc mne musí hodně přitahovat, protože já nepíšu knížku tak, že ji prostě jen vyplivnu na papír, ale k těm historickým musím předem nastudovat spoustu faktů a reálií. A ještě si přitom přeju, aby moje knížky byly taky takovým poselstvím ode mne ke čtenáři - něco jako když spiklenecky mrknete a řeknete: „No neříkala jsem, že dějiny jsou super? A to ještě není všechno, budeš zírat…!“

Většinou se zabýváte historií, čím to? Vystudovala jste přeci češtinu a pedagogiku a potom ještě teorii výtvarného umění. Našla si historie Vás, nebo Vy historii?
Asi právě proto, že jsem historii nevystudovala, nechápu ji jen jako nějaký specializovaný vědecký obor. Historie není totéž, co dějepis. Myslím, že uvědomělá historie je stejná hodnota pro člověka, jako třeba morálka nebo kultura stolování. Pro mě osobně je to samozřejmost, kterou potřebuju k životu. Historie mi totiž ukazuje, „co je za věcmi“ – jakmile začnete odkrývat širší souvislosti nějaké situace v té dějinné nebo časové posloupnosti, najednou vidíte, proč se to a to stalo, co všechno to ovlivnilo a jak dalekosáhlé to mělo důsledky. Zabývat se tím pátráním je pro mě pořád veliké, opravdu převeliké dobrodružství.

První knížka Vám vyšla před deseti lety. Za tu dobu se Vám podařilo nasbírat více než desítku ocenění. To je obdivuhodné a jistě z toho máte radost. Ale jaký vliv to má na Vaši další tvorbu? Žádný, popohání Vás to dopředu nebo naopak zavazuje a tím „svazuje“?
Co se týče ocenění, nijak zvlášť to neprožívám. Je to pro mne spíš takové potvrzení, že kniha je pochopena a je oceněna její kvalita. Tu cenu přece dostává kniha, ne já… V tomto ohledu si dávám vědomý a velký pozor, aby pro mne psaní pořád bylo radostí, a ne obživou. Kniha psaná s osobním nasazením je jiná – a ne proto, že to hezky zní, když se to říká; je skutečně kvalitativně jiná, než kniha napsaná proto, že se to od autora zrovna očekává. Zrovna nedávno jsem se dostala do takové pasti, o které mluvíte. Ještě na jaře jsem měla v plánu napsat letos dvě až tři knížky, ale pak jsem si s hrůzou uvědomila, že se mi vůbec nechce! Okamžitě jsem zahájila léčbu toho nežádoucího pocitu: létem a prázdninami, lenošením a nicneděláním, tedy přesněji děláním úplně jiných věcí, než je psaní. V červenci jsem si například s velkou chutí zahrála Cizí kněžnu v představení Rusalky v podání jindřichohradeckých ochotníků a teď se chystám na podzimní malířské soustředění s kolegy-amatéry.

Co právě připravujete?
Je pravda, že i v tom lenošení se na svět neočekávaně přihlásil jeden z mých projektů, který se týká českých a moravských klášterů. Do tohohle psaní se mi najednou začalo moc chtít, takže už trošičku pracuju. Bude to ovšem kniha pro dospělé a nevyjde dřív, než za rok nebo za dva. Pro děti zatím chystám takové zvláštní pohádky - ale jen pomalounku, polehounku...

Co právě čtete?
Já už moc nečtu beletrii, spíš odborné knížky, ale i ty jsou úžasně zajímavé. Na nočním stolku mám teď Burgundsko – kraj mnichů od Miloše Kameníka, což je fascinující historie cisterciáckého řádu. Pak mám rozečtenou – nebo spíš „rozprohlíženou“ – encyklopedii s názvem Symboly tibetského buddhismu, což je knížka plná zvláštních tibetských ornamentů a záhadných zvířat s vysvětlením, co znamenají. A nakonec, jako léčivé kapky, užívám výtečnou knihu britského historika Simona Schamy Krajina a paměť, která vypráví o proměnlivém vztahu lidí k přírodě.

Díky za rozhovor!

Komentáře  

# Karolína 2013-08-07
Až si přečtete tu od paní Štíplové, bude vám vše jasné. Pokud ale budete chtít vidět.
Dneska je in nevymýšlet vlastní, nýbrž opisovat kde se dá. Viz Rowlingová, Šrut (v lichožroutech krásně spojil francouszké Barbapapa a Muminy).
Citovat
# Radek 2011-03-24
a co ty knihy mají společného? To by mě zajímalo.
Citovat
# Karolina 2010-06-26
Paní Ježková skvěle vykradla paní Štíplovou a pana Kubaštu v knize Jak se lev zatoulal. Jen to protáhla a nazvala Prahou kráčí lev. Dneska jsem knihu konečně doma znovu objevila a ujistila se. Jen mě zaráží, že si porota Magnézie tohoto faktu "nevšimla".
Citovat
# Kašna 2011-03-24
Pravda je, že Ježková je průměrná přepisovatelka a ne spisovatelka a je to taky na jejím díle vidět. Holka od PR, co taky můžete čekat.
Citovat
# Kašna 2011-03-24
Poroty si V Česku nevšímají co kdo napsal, ale kdo to napsal.
Citovat