A+ A A-

Kolik váží Matylda, když ji praskne oblečení?

Veselou knížku o klukovi s velice českým jménem Karel Votruba, který nevypadá jako Čech ani náhodou, napsal Jiří Holub. Titul Kolik váží Matylda si zaslouží pozornost pro značnou odvahu a svobodu autora jak po stránce jazyka, tak obsahu – zdá se, že s ním v české literatuře pro děti zavál svěží vítr.

kolik-vazi-matylda-holub-martiska

Matylda je velice tlustá holka ze starších tříd, která mlátí a terorizuje slabší děti a z které všichni mají strach. Když třeťák Kája jednoho dne utíká městem jako o závod, vrazí do ní tak, že ona spadne na záda a rozhodí nohy do stran. Oblečení jí praskne a Matyldě vykoukne ta nejintimnější část těla – na náměstí! Od té doby je Kája její největší nepřítel.
Tato příhoda nepochybně bude připadat každému prvostupňovému klukovi jako vrchol vtipnosti, ale z hlediska vyprávění má i svou odvrácenou stranu – už nic z toho, co se v knize děje dál, se jí z pohledu kluků v tomto věku pikantností nevyrovná. Můj syn, který je zatím teprve v první třídě, se mě tak do konce předčítání nepřestal ptát, kdy už Matyldě zase vykoukne na náměstí tamto.
Dětem na textu imponují i odvážně použitá „zakázaná“ slova, jako například slovo „hovno“, takto naplno vypsané, a kdyby jenom to. Kluci z příběhu jedno seškrábnou s podrážky spolužákovi a namáznou ho do boty jinému, kterého nemají v oblibě.

Vypravěčem je Kája a jeho řeč má své specifické rysy. Především používá hovorovou češtinu.
Plete si neznámá slova a vysvětluje jejich významy – taky popleteně, což je jedním z hlavních  prvků slovního humoru.
Opakuje se v informacích a poté vždycky dodává: „…ale to už jsem vám asi říkal“.
Často zmiňuje scény z filmů, v nichž spatřuje paralely k vlastnímu životu, ale úsudek o podobnosti je samozřejmě zkreslený jeho dětskými zkušenostmi a viděním, proto tyto prvky také přispívají ke komice. (Kájova fantazie mu promítá paralely k vlastnímu životu i z literárních textů. Jak z pohádky o Otesánkovi, tak z knihy Lovci mamutů se mu v představivosti zjeví odvozené scény s Matyldou.)
Humornost umocňují i některé Kájovy povahové rysy, jako sklon k přikrašlování pravdy, aby vylepšil vlastní roli ve vyprávěné příhodě a stoupl tak v očích posluchačů (poví například, že viděl mrtvolu, i když ve skutečnosti jenom slyšel, že zemřela sousedka)

Další složkou komiky jsou prvky dětského folklóru, povídačky a domněnky, které Kája vůbec nezpochybňuje.
K nim patří strašidelné historky o tom, co se odehrává v školních dílnách – vzniklé na základě toho, že se jedná o prostory malým žákům doposud neznámé a umístěné ve sklepě neboli v hrůzyplném podzemí. Anebo spojování otěhotnění s líbáním, o kterém se Kája doslechne náhodou z rozhovoru stejně starých holek na prolézačce a bezvýhradně mu uvěří.
Vyprávění sleduje jednotlivé dny v týdnu, přičemž Kája často sděluje i jakou zrovna měli ve škole hodinu a co na ní brali.
Přes humorné ladění se v textu najdou místa až děsivě realistická – „ječel jsem na celé  náměstí, ale nikdo mi nepomoh,“ říká Kája, když vypráví o odplatě Matyldy.

Také hlavní témata knihy – šikana a rasismus – jsou seriózní.
Kája totiž nemá jenom problémy s šikanující spolužačkou, on je kromě toho z dětského domova a nevypadá jako ostatní děti. Jeho adoptivní máma, která z celkového vyznění textu možná budí dojem, že se pořád všemu jenom směje, přece jen bývá chvílemi vážná a smutná. Když Kája se zmíní, jak mu na sídlišti říkají, nebo když začne mluvit o své biologické mámě – ona nabírá k pláči.
Z různých detailů v příběhu se před čtenářem vynoří Kájův hlavní strach – že ho nebudou mít dost rádi a on přijde o svůj život v rodině. Když od rodičů dostane trest za zlobení, v noci se mu zdá sen, že ho vrátili do děcáku. Poté, co neudrží jazyk za zuby, se mu u večerních televizních zpráv svírá žaludek z pomyšlení, že jako první v nich bude oznámeno: „Karel Votruba neudržel tajemství a teď se bude muset vrátit do děcáku“.

V jednom bodě se ale pro mě logika příběhu propadá.
Proč po útoku Matyldy na Káju se jeho rodiče jenom smějí a vůbec to neřeší? I ředitel školy o tom uslyší, ale jeho reakce je také jenom smích? Jediný výsledek napadení Káji je, že třídní pak na hodině dá (malým!) dětem kázání, aby netýraly slabší spolužáky a kdyby viděly, jak někdo ubližuje bezbrannému, aby ho hned nahlásily. Jenže to je opatření do budoucna, zatímco nad Matyldiným prohřeškem, který už se odehrál, je jaksi přimhouřeno oko.

Odmyslím-li si tuto výhradu, můžu říct, že děj je vybudovaný dovedně a znale.
V kompozici nechybí ani klasická finta s falešným vyvrcholením, kdy postava už-už má plod svého snažení v rukou, ale na poslední chvíli nějaká nepředvídaná okolnost všechno zhatí. V závěru to pravé vyvrcholení nakonec samozřejmě přijde, a je velkolepé.
Na konci knihy je přidán zábavný test na správná znění popletených slov. Příběh doprovodila ilustracemi Bára Buchalová, a mě nejvíc pobavil její obrázek podepsaných školních bačkor (které po několik stránek hrají důležitou roli a ocitají se v středu pozornosti Káji).

Kolik váží Matylda / Jiří Holub / Ilustrace Juraj Martiška / JaS knihy, 2016
Druhé přepracované vydání, v JaS nakladatelství první, formát 160 × 195 mm, 96 stran, ISBN 978-80-87654-19-4  EAN 9788087654194

holub jiri kastelan

Jiří Holub / *1975
Vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009, připravuje se 2016), Vzpoura strašidel (2010), Zádušní mše za hraběnku (2011) a Prostě na mě zapomněli (2015). Všechny knihy pro děti vydal v posledních dvou letech na Slovensku.

Ukázka z knížky:


Vystoupil jsem z výtahu u nás ve třetim patře. Blikala tam zářivka, ale dycky to tady hezky vonělo, ne jako v jinejch patrech. Mamka už byla doma.
„No kde seš, prosim tebe,“ řekla mi. „Ten oběd už máš úplně studenej!“ Dal jsem jí pusu a ukázal jí tu čtýru v žákajdě a řek jí, že za to nemůžu, že to bylo fakt vysoko a že jsem se fakt bál. Hlavně toho školníka s tim smetákem. Mamča se snažila tvářit vážně, ale škubal jí koutek pusy a to já už dycky poznám, že se nemusim bát.
„Zapomeneme na to,“ řekla mi. „Nějak si to opravíš a tátovi to ani nemusíme říkat!“
Hrozně se mi ulevilo a hned jsem jí dal eště jednu pusu. Moje máma je totiž úplně nejskvělejší člověk na světě. Vona mě má fakt ráda, jako kdybych byl fakt její, a to já nejsem, protože čáp mě přines úplně jiný mamince, ale ta mě asi nechtěla. Tak si mě vzala tahle máma a teď jsem náš. Už tři roky. Mám taky eště ségru, ale ta je starší a nemocná. Má nějakou pobertu a projevuje se to tak, že buď brečí, nebo se zase furt směje a nemůže se rozhodnout, co si vobleče. Chudák holka, takhle bych dopadnout nechtěl. Dycky, když jí to popadne, třískne dveřma a řve, táta se podívá na mamku a řekne: „Už má zase záchvat, naše poberťačka!“
Tak je to s mojí nemocnou ségrou. Jsem na ni proto pořád hodnej a vona na mě vlastně taky, teda když nemá záchvat.

Mě si asi naši z děcáku vzali, aby doma měli taky nějaký zdravý dítě.
Vona je tahle rodina totiž celá trochu šibnutá, víte? Voni jsou jako chvilku normální, ale pak jednou přídu domu a máma lítá po bytě, má na hlavě indiánskou paruku i s pérem a táta ji honí počmáranej válečnejma barvama a dělá na ni takový uá uá uá, no a když mě viděj, jak stojim vyplašenej v těch dveřích a čučim na ně, tak jsou najednou zase vobyčejný lidi. Myslim, že to není úplně normální, tohleto. Nevzpomínám si, že by tohle někdy dělala třeba moje skutečná máma.
Zajímavý je, že si tu svojí pravou mámu vlastně vůbec nepamatuju. A měl bych, protože mi udělala na ruce takový ty kolečka, když si prej vo mě típala cigarety. Ale fakt nevim. Na nic si nevzpomínám. Jenom na děcák, na tety a na malýho Luďka Bledyho, co se furt počurával a zvedal u toho nohu jako nějakej pes. Řikali, že ho snad pes i vykojil, nebo tak nějak. Nevim přesně, co to znamená, ale Luděk mi přišel fakt šibnutej. Jídlo nejed rukama, ale lízal ho z misky, a nespal na posteli, ale na namuchlaný dece na verandě, kam si ji dycky v noci vodtáhnul. Šibnutej prostě.

Když někdy nemůžu spát, vlezu si k mamce a taťkovi do postele a ptám se, proč si vzali z děcáku zrovna mě a né třeba Luďka Bledyho. Taťka si dycky vymyslí nějakej ten příběh, třeba jako že jim ke mně nabídli eště nějakou prémii nebo že jiný děti tam byly fakt blbý, jenom já byl už vod pohledu jinej. Takový to kecání, ale já z toho mám dycky velikou radost. To se pak nafouknu jako žába a jsem hrozně pyšnej a voni mi pak daj voba pusu, a když usnu, tak mě vodnesou do mý postele. To si teda myslim, protože se ráno probudim tam.

Sněd jsem teda to vohřátý jídlo, španělskýho ptáčka s knedlíkem, a pak si šel dělat úkol. Byl z matiky a tu já fakt neumim. Počítám hodně pomalu, ale táta mi pomáhá, a tak mi to de už trochu líp. Dělal jsem malou násobilku, trápil se s tim, když mi do hlavy přišla zase ta myšlenka na Matyldu Tučnejch. Úplně mi ucpala mozkový záviny. Znáte to, jak vám něco vleze do hlavy a vy si řikáte, že musíte myslet na něco jinýho, ale nejde to? Tak to se mi zrovna stalo.
Za chvíli přišla mamka a sedla si ke mně. „Tak co, už to máš?“ zeptala se, ale musela sama vidět, že eště ne.
„Mami, jak se dá zvážit něco hrozně tlustýho?“
Mamka se na mě koukla a zase jí zaškubalo v koutku. Trochu mě to naštvalo, protože tohle byla fakt důležitá votázka.
„Myslíš, třeba něco – jako slon?“ zeptala se a já přikejvnul, protože asi tak jsem to vlastně myslel.
Vyprávěla mi, že kdybysme bydleli třeba v Africe, vykopali bysme velikou jámu a slona do ní chytli a pak ho tahali ven a podle toho, kolik by ho tahalo lidí, tolik by vážil. Moc jsem tomu nerozuměl, tak mi to nakreslila – že třeba, když by toho slona z jámy vytáhlo deset lidí, tak by si Afričani řekli, ahá, ten slon byl těžkej deset lidí. To se mi moc líbilo, jenže takhle to s Matyldou asi nepude. Pak mi eště řekla, že třeba pro krávy maj u kravína takovou velikou váhu, kam se celá kráva vejde.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Holub Jiří Martiška Juraj

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit