Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Medvědí pohádka Ivony Březinové o medvědím životě

medvedi_pohadka_brezinovaMalý medvídek se probudí předčasně ze zimního spánku, vyleze z nory a venku potká děda Medvěda. Dají se spolu do řeči a děd Medvěd začne vzpomínat, jaké to bylo, když byl malý. Co obnáší medvědí život – co to jsou rezervace, jak se vede medvědům v cirkuse, a dojde i na pohádku Tři bílé chlupy medvěda Vševěda!
Navíc se malí čtenáři dozvědí spoustu zajímavých věcí z medvědího světa – co je to brloh, jak zacházet se včelami či proč si některá města zvolila do svého znaku medvěda.
Pohádka pro děti už od první třídy je proložena medvědími ilustracemi Jaromíra Zápala.


Ivona Březinová | Medvědí pohádka | Ilustrace Jaromír Zápal | Vydává Euromedia Group, Knižní Klub, 2010

Ukázka z knížky

Je zima. Les i louky jsou pod sněhem a to je čas, kdy každý správný medvěd zaleze do brlohu a spí. Zabalený do svého huňatého kožichu se občas ve spánku převalí na druhý bok. Nejí ani nechodí na záchod, jen tak pomaličku dýchá.

Ale jeden malý medvídek nespal. Pořád se převracel ze strany na stranu, zkoušel usnout na bříšku a pak i na zádech, ale nešlo to. Nejraději by vylezl ven. Utíkal by mezi stromy, vyválel by se v trávě a kapradí.

A pak by vylezl na ten krásný rovný smrk, který má až skoro na hoře ve větvích sojčí hnízdo.
Jenže je zima a ven se nesmí. Maminka mu to před tím, než zalezli do brlohu, důrazně vysvětlila.
„Slušně vychovaný medvěd se přes zimu nikde necourá,“ řekla přísně a medvídkovi bylo jasné, že vstup do jejich brlohu zůstane až do jara zavřený.

Brloh

Brloh je chráněné  místo, kde medvěd přečká zimu. Bývá někde v ústraní, kde je ticho a klid. Může to být dutina u kořene stromu, malá jeskyně nebo třeba opuštěné mraveniště. Někteří medvědi si vyhrabou v zemi asi metr hlubokou díru, jiní se zavrtají do hromady klestí. Své zimní příbytky si vystýlají jehličnatými větvemi, drny a mechem, aby se jim dobře leželo.

Jenže pak se stalo něco zvláštního. Skulinou, kterou do brlohu pronikal vzduch a trochu světla, se prodral i podivný zvuk. Medvídek by přísahal, že to znělo skoro jako medvědí zívnutí.
Copak je někdo venku? A dokonce snad nějaký medvěd? Teď, když všichni slušně vychovaní medvědi mají spát?
Malý medvídek horečně přemýšlel. Na spánek už neměl ani pomyšlení. A když se medvědí zívnutí ozvalo znovu, už se na nic neohlížel. Teda jen jednou na maminku medvědici, jestli opravdu tvrdě spí. Spala. A medvídek se zarazil. Nedělá něco špatného, když teď půjde bez dovolení ven? Nakonec se natáhl pro čepici a nasadil si ji na hlavu, protože maminky svým dětem vždycky říkají „vezmi si čepici,“ když jdou ven, a potichounku se vyhrabal z brlohu.

Nejdřív ho oslnilo prudké světlo. Krajina byla pod sněhem a na mýtinu dopadaly sluneční paprsky, až sníh jiskřil.
„Páni medvědi, to je krása!“ vydechl medvídek a promnul si oči.

Pak se rozhlédl znovu a uviděl, jak kousek od něj sedí na pařezu starý medvěd a vyhřívá se.
„Dědo,“ vydechl překvapeně medvídek, „ty nespíš?“
Starý medvěd zvedl hlavu, zavětřil a obrátil se na medvídka.
„Copak já,“ zabručel, „já už jsem starej a moc toho nenaspím. Ale co ty tady děláš?“
„Já… já se jen tak dívám,“ vykoktal malý medvídek. Pořád se mu nechtělo věřit, že jeho děda není slušně vychovaný medvěd. No, ale co jiného si myslet, když tu děda courá po mýtině, ačkoliv by přece měl spát.
Děda medvěd pohlédl k obloze, pak se postavil, protáhl se, až mu v kloubech luplo, a důležitě pronesl:
„Bude sněžit, už jdou mraky.“
„Mraky uměj chodit?“ vykulil medvídek oči.
„Ale jdi, copak mají nohy? Zato my je máme. A máme je proto, aby nás teď odnesly zpátky do brlohu.“
„Už?“ broukl medvídek zklamaně. „Já ještě nechci, dědo. Sotva jsem přišel. A v brlohu je nuda, máma pořád jen spí.“
„Taky bys měl.“
„Jenže mně to nejde,“ fňukal medvídek. „Já jsem se snažil a nic.“
Děda medvěd se tlapou podrbal na břiše, podíval se na medvídka a pak směrem k hustému mlází, kde měl svůj brloh, a nakonec řekl:
„Tak víš co? Já tě vezmu k sobě. Když jsem já byl malý a nemohl jsem někdy usnout, vyprávěla mi moje maminka medvědí pohádky.“
„Pohádky? A medvědí?“ poskočil medvídek tak radostně, až mu čepice spadla z hlavy do sněhu. Honem ji sebral, oprášil a rychle pelášil za dědou, který už vykročil mezi husté nízké smrčky.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit