Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

O slonu Kárím aneb indické štěstí pod sloním břichem

o slonu kalim indieMukerji Dhan Gopal napsal dvě knížky - Za Kárím v indické džungli  a Můj slon Kárí. Vladimír Hulpach volně převyprávěl oba příběhy, aby je mohli číst i dnešní malí čtenáři. Vypravte se s malým Hárím a jeho statečným sloním kamarádem Kárím do indické džungle... Čeká tam na vás nejedno dobrodružství – a navíc strašliví duchové, nebezpeční hadi, opičky i malí tygříci. A nezapomeňte, že ten, kdo se třikrát ocitne pod sloním břichem, zaručeně zažene všechna neštěstí!

Vladimír Hulpach o knize ...

Nebylo zajisté náhodou, že D. G. Mukerdží (1890-1936) se stal prvním úspěšným a známým indickým spisovatelem, jenž pronikl do hájemství moderní anglické literatury, a to ve Spjených státech. Dlužno také říci, že se o tuto popularitu zasloužily zejména knížky určené dětem, v nichž autor vypravuje příběhy zvířat i indické džungle, jak ji sám poznal ve svých chlapeckých letech.
Na rozdíl od R. Kiplinga, který na své zvířecí hrdiny nejednou přenáší lidské vlastnosti, Mukerdží je vidí v souvislosti se svou hinduistickou vírou (pocházel z brahmánské rodiny) jako bytosti s duší, postavené v tom smyslu na roveň člověku.
Nebylo proto také náhodou, že se ilustrací ke slonu Kárím a později i Příběhů tygřího mláděte ujal právě Zdeněk Burian, jemuž byl tento přístup velice blízký, obdobně jako jeho vztah k přírodním národům.
Pozoruhodné na těchto knihách zůstává i to, že už před devadesáti lety zastává autor vůči přírodě nesmlouvavé ekologické stanovisko a svým způsobem dodnes dětského čtenáře nabádá, aby její neporušenost hájil a bránil. Nejen tedy připomenutí leterárního mistrovství díla významného indického spisovatele, ale také jeho aktuálnost přináší nové vydání knihy O slonu Kárím v novém zpracování.

O slonu Kárím / Vladimír Hulpach / Ilustruje Zdeněk Burian / Vydal Knižní klub, 2008 (v této podobě 1.), 112 str.

burian o slonu karim

UKÁZKA Z KNIHY

Dobrodružství v Benaresu

Husím pochodem za karavanou velbloudů vešel Kárí se svými druhy toho dne do starobylého města Benaresu. Jako by se celá ta tři tisíciletí, kdy město neustále rostlo, odrážela v jeho zdech i jako stáří matky Indie. Jen posvátná řeka poutníků Ganga, která se mu po celou tu dobu snaží podemílat základy, šumí pod kamenným nábřežím i mohutnými gháty a pokouší se na sebe strhnout víc pozornosti než stovky báněmi ozdobených hinduistických chrámů či štíhlých mešit.

Ulice města, jimiž teď Kárí rozvážně kráčel, byly věru úzké, zaklíněné mezi vysoké domy, jejichž horní patra byla někde napříč spojená můstky.
Všude kolem však vládl pouliční ruch, jak na tržištích, tak ve výklencích domů se obchodovalo s nejrůznějším zbožím, od ovoce a cukru až k mosaznému nádobí, dřevěným hračkám i zlatem či stříbrem vyšívaným hedvábným látkám.
Jestliže slon kráčel důstojně a lidé se mu vyhýbali díky dvěma stříbrným zvonečkům, které mu Hárí zavěsil na boky, o Kópí se to říct nedalo; ta totiž stále jen poskakovala kolem, ať již po stříškách či stromech, hledajíc jakoukoli příležitost pro své opičí lumpárny.
Kupodivu to však byl nejprve Kárí, který se přičinil o rozruch: Jeho pozornost upoutávali kolemjdoucí, někteří i v purpurových nebo zlatistých tógách, ale pak se zaměřil na dámu s hlubokýma očima, která stála na balkoně a ovívala se vějířem. Zničehonic k ní zvedl svůj chobot a než se vzpamatovala, vyškubl jí vějíř z ruky, aby ho podal chlapci. Hárí hned slona zastavil, vyhuboval mu a s omluvou podával jeho kořist dámě. Ta se však usmála a řekla:
„Nevím, jestli je tvůj slon tak moudrý nebo tak vykutálený, ale nech si můj paví vějíř a ovívej se jím se vzpomínkou na mne… Já mohu za takového krásného večera, jaký nastává, snít i bez něho…“

Chlapec proto dámě poděkoval a přiměl Kárího k další cestě. Byl přitom u vytržení z tolika nádherných chrámů a paláců, které míjeli, jenom svatostánku Durgá Khund se chtěl vyhnout. Vždyť byl proslulý stovkami opic, které přímo v něm sídlily!
Jenže Kópí stejně ztropila pořádnou neplechu mnohem dřív, než by snad k Durgá Khund mohli dorazit. Po několika desítkách metrů uslyšel na stromě její vřískání a zároveň nadávání rozčileného muže, který jí hrozil klackem:
„Ty zlovolná potvoro! Počkej, jen co slezeš dolů, kolik ti jich vysázím na hřbet!“
„Co vám ta opice provedla, pane?“ zeptal se už také Hárí, sotva k tomu zlostníkovi dojel.
„Co mi provedla? Jen se podívej!“ ukázal muž, celý brunátný, na klec s papouškem, která visela ve výklenku jeho domu. „Než jsem jí v tom stačil zabránit, vytrhala mému Kokovi skoro všechna pera z ocasu, teď vypadá jako nějaká zobatá krysa!“
Na to chlapec raději už nic neřekl a pobídl Kárího dál, neboť věděl, že se Kópí rozezlenému muži i jeho klacku docela snadno vyhne.
Což se i stalo. Opice skočila velikým obloukem ze stromu na jakýsi přístřešek a než ji muž dostihl, byla jako obvykle v prachu, či spíše v některé z dalších úzkých uliček.

Hárí dobře vytušil, že se za nějakou dobu k němu vrátí, a tak ho ani nenapadlo ji hledat. Omluvil se však za ni rozzlobenému majiteli papouška a při rozloučení s ním dodal:
„To víte, že opici potrestám. Ale moje Kópí stejně není o nic zlomyslnější než vy nebo já…“
To samozřejmě vedlo muže k tomu, že začal opět chrlit nadávky; tentokrát patřily jak opici, tak chlapci. Ale tomu stačilo jen pobídnout slona nohou, aby oba měli prchlivce co nejdřív za sebou.
Jejich cesta pak vedla stále městem, uličkami, kolem chrámů či mešit, kolem bazarů, na nichž prodejci nabízeli jeden přes druhého své zboží tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova. Až z jednoho klenotnického krámku, kde také brousili diamanty, vyběhl zlatník a hned spustil:
„Stůj, mládenče, poněvadž nikde jinde takovou nabídku nedostaneš! Vidím, že tvůj slon už potřebuje na své kly nějaké zlaté kruhy a já mám celé stovky vzorů!“

Tak zlatník vykládal a už by táhl Hárího do krámku. Chlapec ale namítl:
„Kly mého slona jsou ještě příliš mladé a bělostné, než aby je už teď hyzdily tvoje zlaté kruhy…“
„Naopak, teprve moje ozdoby jim dodají tu pravou krásu a lesk!“ vedl zlatník dále svou. „A nelíbí-li se ti ty kruhy, které vidíš, mám tu ještě stříbrné a posázené drahokamy!“

Hárí už nevěděl, jak se muže zbavit, a poněvadž cítil, že i slon pod ním je netrpělivý, odsekl:
„Kdyby sis tady raději uklidil špínu, hnilobu a nepořádek, než abys mi vnucoval to svoje zboží. Vždyť tu bzučí celá hejna much!“
S těmi slovy pobodl Kárího ankusem a slon opět vykročil, taktak že mu zlatník uhnul z cesty. Místo podbízení a přemlouvání se však nesly za naší dvojicí opět jenom nadávky:

„Kliďte se od mých dveří, žebrácká holoto, když nechcete nic koupit! Bůhví, z kterého venkovského hnízda jste, nevíš-li, cucáku jeden, co tvé zvíře potřebuje!“
„Ale vím, žádný strach,“ otočil se ještě Hárí za zlatníkem. „Žádné zlato či stříbro nebude můj Kárí nosit na klech ani až vyroste, abys věděl. A až mu bude sto let, pochlubí se takovými kly, že bys zbledl závistí, kdybys je spatřil. Jenže toho se už stejně nedočkáš, aby snad tvoje hloupé zlato hyzdilo jeho slonovinu!“
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Burian Zdeněk Hulpach Vladimír Mukerji Dhan Gopal

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit