A+ A A-

Příběh ze světa snů Kryštofův Vzdušný zámek

Proč právě Kryštof? Možná proto, že maminka hledala jméno, které se dá měnit podle situace, a tak když jsem třeba neposlechl, vykřikla na mě podrážděně „Kryštofe“ s příliš velkým důrazem na hlásku „r“...“ Tak těmito řádky autor, Ladislav Karpianus, začal a načal svůj příběh.

Příběh ze světa snů
a to doslova.

Příběh Kryštofa se totiž odehrává ve dvou rovinách. Jedna, jen zdánlivě méně zajímavá (z hlediska dětí však rozhodně méně zajímavá, z hlediska dospělých rovnocenně zajímavá) se odehrává v běžném životě malého Kryštofa, ve škole, v rodině… a druhá část se odehrává v jeho snech. Jednoho dne se totiž ocitne na neobydlené, zcela rozorané planetě se sedmi anděly. A rozehrává se příběh, který má charakteristické rysy dětské fantazie a sice naprostou nevypočitatelnost a všemožnost. Je tu totiž možné úplně vše, přitom nadpřirozenost nepůsobí nikterak lacině a senzačně, je jí tam tak akorát. A tyto dva světy se tu prolínají, oba mají svou dějovou linii, která působí věrohodně.

Nedivím se, že k této knize má její autor srdečný vztah a moc se těším na rozhovor, který pro čtenáře Světa dětské fantazie ráda připravím. Knížka je totiž taková lehoučká, fantazijní natolik, že si jí neumím, prostě neumím představit, kterak se čte třeba na školní lavici, ale jen a pouze v peřinách, při lampičce a hezky před spaním.

Prostorové ilustrace fascinují

Výtečné jsou také ilustrace. Možná na první pohled působí odbytě a obyčejně, ale já – a doufám, že děti také – v nich vidím jiný rozměr. Třeba hned ten první obrázek anděla, skoro až plasticky vystupuje. Obrázky umístěné v kruhu dělají dojem obrovského prostoru, na který se díváte, jakobyste byli sami v tom snu, sami viděli ten vesmír kolem.

Příběh graduje ve všech dějových liniích

Děj se tu vyvíjí postupně, příjemně graduje, ke konci už je to síla naprosto zdrcující, nikoliv však únavná. Nemáte chuť rychle dočíst, abyste to už měli za sebou. Naopak… Závěr se velmi vydařil, protože opět přináší překvapivé zvraty.
S Kryštofem prožijete tři roky, poprvé se do svého světa prosní ve 12 letech a jeho sny ho budou pronásledovat ještě v 15 letech, kdy se do jeho života připlete ještě jedna bytost – dívka Dora. Ostatně popis první lásky se autorovi moc povedl! Ti dva spolu dokonce skončí i několikrát v posteli, ale naprosto jinak, než byste si mohli představovat.
Kryštofův Vzdušný zámek je zajímavou knihou, která zaujme možná až na druhý pohled, protože neláká na třeštivě barevnou obálku ani na senzační titulek, ani nemá obrovský formát… ale je dle mého názoru zařaditelná do té škatulky opravdu kvalitních knih. Které stojí za to přečíst a uložit do knihovničky na čestné místo. Dobrá, klidně vedle Malého prince, ke které je někdy přirovnávána. Je tu podobnost s planetami, ale jinak je příběh vzat naprosto z jiného konce, jde spíše o akci, dobrodružství a nezměrnou fantazii bez hranic, než o prezentaci lidských vlastností a hlubokých moudrostí. To však nikterak Kryštofův Vzdušný zámek nesnižuje. Naopak.

Knížku Ladislava Karpania,  Kryštofův Vzdušný zámek vydalo v roce 2010 nakladatelství  Albatros.

Ukázka z knihy:

Ten den jsem dostal pěkný kopec dárků. Rád jsem si jen tak čmáral, i když malovat jsem nikdy doopravdy neuměl, a tak jsem mezi dárky našel mimo jiné třeba obrovitánskou sadu pastelek, velké bloky, kterým se snad do nekonečna daly vytrhávat listy, nebo spousty různě zakřivených pravítek. S těmi byla vůbec největší legrace.
O každých narozeninách jsem měl výjimečně dovoleno být vzhůru až pozdě do noci. Ujídal jsem ze stolu nejrůznější maminčiny laskominy a bavil se s rodiči i příbuznými, kteří mi přišli popřát.
Vůbec mě ale netěšilo, že jsem středem pozornosti, celou dobu jsem toužil po tom, abych se mohl zavřít u sebe v pokojíčku a malovat si až do rána. Ale to nešlo. Apaticky jsem poslouchal, jak spolu dospělí mluví, a postupně přestal vnímat okolí.

Nakonec jsem se s přetláskaným žaludkem se všemi rozloučil, mamince dal pusu na dobrou noc a skoro poslepu se odvalil do koupelny.
Pak už netrvalo dlouho a já ležel ve své obrovitánské posteli. Ten den jsem se do ní obzvlášť těšil, dostal jsem totiž k narozeninám i nové, pohádkově hebké povlečení. Ještě jsem si před spaním do postele natahal nové pastelky a začal malovat krajinu. Nepokročil jsem však daleko. Sotva jsem namaloval hnědou zem, začala mi hlava únavou padat na výkres. Zhasl jsem tedy lampičku, výkresy odložil a šel na kutě. Tehdy jsem ještě ani v nejmenším netušil, že ten největší dárek na mě teprve čeká.

Objevil jsem se na nekonečné pláni. Zem vypadala, jako by ji rozoralo tucet traktorů. Jen tu a tam bylo v hlíně několik bílých skvrn.
Rozhlédl jsem se a zjistil, že horizont vypadá, jako by byl jen zpola dokončený. Že bych se ocitl na svém nedomalovaném výkresu?
Nikde nikdo. Ani hlas, výkřik nebo zpěv. Podíval jsem se na své tělo a s hrůzou zjistil, že jsem celý nahý. Nahý! Co když mě někdo uvidí? pomyslel jsem si. Vítr fičel a mně začala být zima. Věřte, že  takový „prázdný“ sen je občas mnohem strašidelnější, než když se potkáte s příšerou. Ta je alespoň hmotná, stojí před vámi, cení na vás svoje žluté, o jiné lidi už trochu ylámané zuby, a vy víte, s čím máte co do činění.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit