Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Kožešinka, australský bestseller potřetí

kozesinka130_2.jpgkozesinka130_1.jpgkozesinka130_3.jpgPoetický příběh oceňované australské autorky osloví všechny, kdo vidí dál než na špičku svého nosu a cítí odpovědnost za kouzlo země, na níž jsme pouhými hosty. Je to vyprávění, které by bylo aktuální v každé době, nicméně v té dnešní, kdy planeta je přemnožena tvory, kteří se zvou lidé, je o to aktuálnější, že se nejedná jen o fantasy příběh, ale každodenné realitu, i když probíhá v jiném duchu než píše autorka v knížce.

1.díl Výprava do neznáma
Hlavní hrdinka Kožešinka je napůl elfka a napůl trollka. Na zapomenutém kousku divočiny pečuje o sedmero majestátních stromů, ale teď ji čeká cesta plná nástrah. Vypalovači chtějí sprovodit ze světa i tyto velikány, a tak se Kožešinka musí chtě nechtě vydat mezi lidi, aby zjistila víc od Moudré sovy a zabránila nejhoršímu. Je však spjatá se zemí natolik, že ji nesmí nikdy ani krůčkem opustit, a tak skromnou zahradnici provázejí trochu nafoukaný havran a dvojice toulavých koček, aby na ni při odvážné výpravě dohlédli.

2 díl Lišák Žal
Kožešinka je trnem v oku trollího krále. Malá léčitelka, která dokáže velké věci a pomáhá nemocným zvířátkům se srdcem na dlani, zatím netuší nic o jeho plánech na zničení ducha světa. Sněm v Zobatém domě, kam ji přivádí starost o osiřelé soví mládě, se usnese, že je třeba vyzvědět víc. Kožešinku čeká další nebezpečná výprava, tentokrát do Podzemě, jenže ji pořád mate lišák, jenž družině velí s touhou zemřít. Proč už mu na životě nezáleží a co ho tak zranilo?
Žalovo trápení je důsledkem zrůdné krutosti. Krutosti, jíž je schopen jedině člověk zapomínající na to, že je odpovědný za to, co k sobě připoutal.

3.díl Vlčí tajemství
Kožešinka, hrdinka dvou předchozích dílů (Výprava do neznáma, Lišák Žal), zjistí, že její věrný kamarád, kocourek Zrzek, se ocitl ve strašlivém nebezpečí. Moudrá sova jí poradí, aby se vypravila hledat Tajemství vlků. Kožešinka si vybere za průvodce stařičkého vlka, kterého osvobodí ze zoologické zahrady. Ten ji odvede vysoko do mrazivých hor, kde musí Kožešinka čelit smrtelnému nebezpečí skrývajícímu se v srdci Tajemství vlků. Oba věrní kamarádi vyváznou jen tehdy, když Kožešinka začne odhalovat vlastní záhadnou minulost.

Isobelle Carmody
LEGENDA O KOŽEŠINCE : Výprava do neznáma
LEGENDA O KOŽEŠINCE : Lišák Žal
LEGENDA O KOŽEŠINCE : Vlčí tajemství
přeložila Jana Jašová
Knižní klub, 2008



Ukázka z knížky ..

Kapitola druhá
HOŘÍ!

kozesinka400.jpgKaštánek toužil po tom, aby se s ním Kožešinka bavila o svém otci, protože ho okouzlovala představa, že se přátelí s poloviční elfkou. Rád spřádal příběhy o tom, jak se její rodiče do sebe zamilovali i jaký strašný osud je nejspíš potkal, když tu Kožešinku nechali jako sirotka. Jeho přítelkyni tyhle historky časem přestaly rozrušovat a začala se jimi bavit.
Kožešinka zase nejradši poslouchala, když jí Kaštánek vyprávěl o moři. Dokázal popisovat vlny a vítr jako rozený básník. Tvrdil, že divočina mu připomíná oceán. Tomuhle Kožešinka moc nerozuměla. Jak se může to nepokojné a obrovité množství vody podobat jejímu poklidnému, zelenému domovu?

„Zanesu tě na zádech na místo, kde ucítíš vlny,“ navrhl jí jednoho dne Kaštánek.
„To nejde,“ bránila se Kožešinka.
„Odsud je k moři moc daleko, to je pravda,“ přikývl Kaštánek . „Ale můžu tě zanést k říčce, která teče do moře, a v jejím proudu ucítíš vůni vln.“
„Nemůžu ti sedět na zádech,“ namítla posmutněle Kožešinka.
Kaštánek se ohradil. Přece by ji nenechal spadnout! Ani náhodou!
„O to nejde. Ale kdybych se na tebe posadila, přestalo by do mě proudit kouzlo země.“
„Vždyť by to bylo jen nakrátko,“ sliboval Kaštánek.
„I vteřina by byla jako věčnost, protože kouzlo země už by se do mě nikdy nevrátilo,“ vysvětlovala Kožešinka.
Kaštánek na ni vytřeštil oči. „Tím chceš říct, že musíš stát pořád na zemi?“
„Moje kůže se nesmí přestat dotýkat hlíny, ze které vyrůstají rostliny,“ potvrdila Kožešinka, „anebo jejich zelených částí.“
„Nikdy?“
„Nikdy,“ opakovala rozhodně.
„A jak víš, že už by se do tebe nevrátilo kouzlo země, kdybys ses jí přestala dotýkat? Já ho přece teď taky cítím, ale když se vracím do stáje, když běhám po černých cestách, taky se jí nedotýkám.“
„Jsem napůl trollka,“ připomněla Kožešinka.
„A co by se stalo, kdybys… kdybys přišla o to zemské kouzlo?“ zeptal se tiše Kaštánek.
„Musela bych opustit divočinu. Stařešinové tu nedovolují zůstat nikomu a ničemu jinému než těm, jejichž tělem proudí kouzlo země.“
Kaštánek se zhrozil. „Ale, Kožešinko… co když se zapomeneš a vyskočíš do vzduchu?“
„A proč bych to dělala?“ podivila se poníkova kamarádka.
„Přece samou radostí!“ vykřikl Kaštánek, začal poskakovat a vyhazovat kopýtky do výšky, aby Kožešince předvedl, oč přichází. Ale ona se jen smála a tleskala ručkama. Tvrdila, že její srdce skáče radostí z toho, když vidí poskakovat jeho, stejně jako se jí srdce rozletí, když uvidí Havrana mávat křídly.

Havran byl Kožešinčin další dobrý kamarád. Našla ho jednou po bouřce pod stromem a léčila ho tak dlouho, dokud nepřestal vidět všechny věci trojmo. Havran byl hlučný, ješitný a tvrdohlavý náfuka, ale přece jen neměl v hlavě jen ptačí družky a starost o jídlo, podobně jako Kaštánek. Tak jako poník žil mezi lidmi, nicméně město vnímal jako obrovské ptačí hnízdo a lidé pro něj byli hloupí, nanicovatí a nebezpečně neohrabaní tvorové, kteří nemají žádný jiný význam kromě toho, že jsou zdrojem drobtů a zbytků. Ale když pochopil, že Kožešinku lidé zajímají, ochotně jí začal líčit jejich počínání.

„Tlupa lidí že pálí stromy?“ opakovala Kožešinka. Snažila se netvářit příliš sklíčeně. Havran byl zvyklý svoje novinky pořádně přikrášlovat, aby si získal patřičnou pozornost posluchačstva.
„Krrrááá! Plíží se z domů pod rrrouškou tmy a vypalují strrromy!“ spustil.
Kožešinka se vyděsila. Začala se opeřence vyptávat podrobněji a zjistila, že tyhle zprávy získal od vačice, která žije na střeše domu jedné stařeny. Vačice je slyšela z té jejich mluvící a obrázkové skříňky, kterou má stařena nastavenou hodně hlasitě. Kožešinka si sice nedokázala přesně představit, jak by taková mluvící a obrázková skříňka mohla vypadat, ale z vyprávění kamarádů pochopila, že jde o jeden ze způsobů, jakým si lidé předávají zprávy.
„A víš jistě, že ta vačice slyšela správně?“ zeptala se. Lidskou řeč nebylo snadné pochopit, a dělalo to potíže dokonce i zvířatům, která s lidmi žila.
„Možná ne,“ připustil lhostejně Havran. „Vačice pobrrraly asi tolik rrrozumu jako lidé.“
„A mluvila ta skříňka o tom, proč chtějí lidé vypalovat stromy?“ vyptávala se dál Kožešinka.
Havran protočil panenky. „Mají oheň rrrádi! To jim jako důvod stačí. Ale neboj. Stařřřešinové nepřřřipustí, aby sem ti vypalovači přřřišli.“
Kožešinka zavrtěla hlavou. „Když se dá dohromady tlupa lidí a všichni budou myslet jen na to, jak najít nějaké stromy, které by se daly spálit, můžou se dostat až k nám do divočiny. Ani Stařešinové jim v tom nezabrání.“
Havran zatřepotal křídly a pak si začal nervózně čechrat pírka. Nakonec pronesl: „Nikdy víc,“ i když Kožešinka nechápala proč, a pohroužil se do mlčení.

 

 

Komentáře  

# Zvlastovka 2011-01-28
všechny tři díly mají teď v levných knihách, každou za 49,-. Bezvadný objev pro moji třídní knihovnu, ale i jistě pro rodiče a další pedagogy
Citovat