Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky

andersen portret

Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku. Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata. To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.


Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah pohádek.

pohadky andersen

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

trnka andersen pohadky 3
Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka: „Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl: „Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“ „Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“ Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

trnka andersen pohadky 2
Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů. Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti. To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa. Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných. Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

trnka andersen pohadky
Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Trnka Jiří Andersen Hans Christian

Komentáře  

# Kačka 2014-12-24
Vynikající autor a ilustrátor. Opravdová krása.
Citovat
# Jana 2013-04-04
Naprosto souhlasím. Kniha pohádek, která je diamantem v naší knihovně!!!!!
Citovat