A+ A A-

František Halas. Srozumitelný básník chaotické doby, který by i dnes měl co psát

halas frantisek basnikBásně Františka Halase (3.10. 1901 – 27.10. 1949) jsou prosté a srozumitelné, ale přesto jeho tvorba patří k dílům nejsložitějším, ve kterých se zrcadlí jak neobyčejná chaotičnost světa po první světové válce a hysterie před příchodem nacistů do Evropy, tak neobyčejně intimní verše, jež nám Halasovým způsobem sdělují nekonečnost magie erotiky a lásky.

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

Většina jeho básní má silný sociální podtext. Je to dáno tím, že Halas, pocházel z velmi chudých poměrů, které ho názorově jasně zformovaly. 
Jeho otec byl aktivní legionář i proletář a Halas sám byl členem KSČ od roku 1921. I proto reaguje na události ve společnosti velmi aktivně. Tato poezie je označována za proletářskou a Halas nikdy nezakrýval, že proletářem je. V roce 1938 napsal v dopise Josefu Pojarovi: "Mé proletářství, je můj šlechtický erb - a ten si nepoplivám". Paradoxem ovšem je, že po jeho smrti je jeho literární dílo odsouzeno komunistickým cenzorem Ladislavem Štollem a Halasovo dílo se dalších deset let nesmělo vůbec vydávat.

Ó proč nezhloupneme tak dokonale
abychom Lidovkám rozmnožili lokálky sebevražd
a proč když našim Múzám ztrácí se mléko
béřeme hygienické dudláky všech krás světa

Jeho čtivá intimní lyrika stojí na opačném pólu. Je plná něhy, erotična a pochopení, později naplněná i hořkým poznáním a zklamáním.
Je ale zajímavé, že sociálně angažovaný Halas přes rozsáhlost své poetistické tvorby nepříslušel nikdy k těm, kteří programově vytvářeli vůbec nějaké principy. Logicky to Halas vysvětluje: "Byl jsem náramně poslušným žáčkem a do puntíku jsem plnil program, který Karel Teige hlásal a tak moc osobitého v tom veršování nebylo..."
Nutno si také uvědomit, že jeho poetické verše nijak výrazně nevybočují z tehdejší básnického standardu příslušníků Devětsilu, kam Halas patřil. Objevuje se v nich podobné zaujetí moderní civilizací, lidovou zábavou, erotikou, ale také zde nacházíme specifický rys Halasovy tvorby. Jeho zaujetí pro legendární i historické příběhy, často anekdoticky laděné.

Velmi oblíbená byla poezie určená dětem, která i v dnešní době oslovuje širokou veřejnost. Pravděpodobně nejvíc z celé jeho tvorby.
Je to svým způsobem škoda, neboť jeho sociálně laděné básně by měly hodně co říct i dnes. Důkaz, že dějiny se točí stále dokola a jen degenerovaná paměť individuální a kolektivní nám brání si to uvědomit. Zvláště v době, kdy se internetovým prostorem šíří názory mediálních zvrhlíků neobyčejně rychle.

Nic není ženě po nicotě
nic není ženě do zmaru
přejede dlaní po životě
Zas bude všecko po staru
V táboře utečenců
narodil se synek
v táboře utečenců
vlaje prapor z plínek
zástava věčná trpíciho lidu
ať vlaje dál a přes tu všechnu bídu

Doporučené knižni monografie o Františku Halasovi:
Bedfich Václavek: o FrantiškuH alasovi (l934, rozšířená Tvorbou k realitě, 1937)
Marie Koukalová: František Halas o dětech a pro děti ( 1970)
Józef Waczków: Franciszek Halas (Varšava l 980)
sborník František Halas, spolutvůrce pokrokovó politiky (l987).


Ukázky...

Sláva slova

Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi

a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli

Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejích mezistěn

Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena

Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny


Nezbednosti

Dosti polibků a dosti objímání
teď k nové hře jež neznudí
šťasten buď když úd už nemá stání
tu jiné schopnosti se v tobě probudí

Srdce zadničky nechť ona zvedá
od pupku tvého k ústům nahoru
pak pomalu ať lehce připosedá
držíc však stále zbytek praporu

a uprostřed té krasojízdy umné
ji náhle přitlač ke rtům svým
a šeptej do ní řeči nerozumné
až vše v ní řekne rozumím


Před usnutím

Ty nevíš, táto, to ti bylo k smíchu,
já viděl kosa na trávníku
zavazovat si tkaničku.
U botky se mu rozvázala,
tahal ji, až se přetrhala,
a víš, že ji ten hlupák sněd?

Kdepak si koupí novou teď?

Žížala! Co ty víš!
Počkej, však ráno uvidíš!


Dobrá rada

Ve sladké tísni klína
nezapomínej
je vedle dírka jiná
tam prst svůj dej

Vtlač mírně v hloubku
a ňadra lehce hněť
na tvém zvadlém sloupku
hned začne odbíjet


Smutek Ledy

Ó svůdná labuti miluji tě tak
však odpusť zeptat bych se chtěla
proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla
kde chlípnosti tvé trčící je znak

Ráno

V opilém prázdnu paměti
bloudí verš popletený
poslední řádka závěti
dávného rozednění

V propadlém prázdnu paměti
prach rozpomínky dusí
zašedlý s krví vzápětí
jen ticho vyberu si


Opuštěná paleta

Nevím zda báseň právo má
do přesypek veršů svých
prach mrvtým přesypat
troufale tlouci křesadýlkem svým
o křemen mlčení
co vznešené dlí v obrazech
když ví že rámy jednou setřesou
a prohlásí Už vyrostly jsme z nich
a věci v zbroji barevné
znaveně se zády otočí
k plýtvání pochval našich
Tak má to spíše být
by obraz trval v nás
a nebyl viselcem jen v pokojích
o nějž se zavadí když dereme se dny
On vzbouzeti i v nocích má
k stíhání krásy také ke sporům
Sám trhal svět co plod
my hladily jsme stíny nejčastěj
Jsa vyňat z kroužení chtěl tam jen spočinout
kde milost sčesala strom poznání
a láska navála spadalé listí jeho
Bývala plátna matnicí
jíž malíř díval se v ráji na kraji
do příprav světelných
a zákal barevný mu mnohdy bráníval
až za ně uvidět A tu on hmatával
a vjížděl poslepu liniím do kšticí
Miloval vzduch ptactvem vypraný
lunu noc bělící
nahé údy ke snění tulíval
a oblakům ve spánku stočeným
ornici stromy města nabízel
Nesmutněte že zchromlo křídlo palety
Zná umění kdož jeho jsou
K ničemu mrtvým vavřín nehojivý
Nehezkne dílo časem běhutým
Postačí očí dík hluboké smeknutí
víček Zdivených víček vašich

Ticho

Noc prozkoumává mne
zda nezapomněl jsem
na dny tak tajemné
kdy ze tmy vyšel jsem

Je ševel listům dán
v úzkostech nevyslovení
milosti slov ždám
toužících po vykoupení


20/4/34

Ten kdo ublížil
ať je mu ukřivděno
dej Bože aby žil
tím co nikdy děno

se třese dole v číhání
a marně tvaru hledá
uzlina ve tkáni
a hvězda doma bledá

Ten kdo neublížil
ať není mu odpuštěno
dokad nepřitížil
tomu co nezrozeno

V poli

Tam kde jen krysy hlady piští
a čvachtání bláta jedinou písní je
tam po útoku v zákopech na bojišti
kde zmar nade vším panuje

tam přece touha časem rozjitřená
opojným dýmem táhne nad hlavou
chvěje se voják a vášní sténá
objímá prázdno rukou třaslavou

Pak rozpíná se a chtivě drtí
úd na který téměř zapomněl
vybíhá s díry a nevšímá si smrti
vida jen fantom ženy již by chtěl

a za ním celý zákop třeští
z živých ostnů naráz překážka trčí tu
vzlykot vášně pak zmlká v plodném dešti
a úděsná chrčení je slyšet z úkrytu

Zbroj starou

Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
že je to k smíchu
Ne taková zmýlená se nepřihodí kráse
sevřené do triptychu

kde středem matka sedmibolestná
a levé křídlo bída sama
na pravém ten co všechnu bolest zná
a víra v dálce za horama

Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
vám je to k smíchu
Zlatých pat veršů nářek chudých ptá se
Proč tolik tance v žalujícím tichu


Nikde

Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi
srostenec všech nocí sám tak mezi všemi
Nikde teskná bráno Nikde zhoubné věno
Nikde bezhlesé a Nikde ohvězděno
Nikde Nikde hloubka popelcová zpívá
všude Nikde krutá strastná mračná divá
domovina Nikde v tichu závírném
ty Nikde obílené v důlku vesmírném

Nikde polykači perlorodých září
Nikde jede mrtvých který vztekle maří
klid těch polí svatých živných mírem sladce
říji zvědavostí noži ptakopravce
Nikde čistý erbe věčných světa drantů
Nikde rozemnuté v prstech furiantů
ty lyrisme zdechlin samče práchniviny
Nikde opilosti víno spodní hlíny

Nikde poezie Nikde hněvu mého
Nikde zvůli výšek blizno dvojdomého
Nikde hrdlící se s Někde v tragédii
Nikde před uměním Nikde v tobě žiji
Nikde plode pýchy utržený v ráji
Nikde ručeji kde slzy crkotají
Nikde tího řas a víček váho přesná
Nikde Levano a Nikde hrozne česna

Nikde Nikde věrné měsidlo mých spění
Nikde hejkalů a Nikde kuropění
Nikde ohňobrvé Nikde buližníku
Nikde na tvé černi jaké vrypy křiků
Nikde luku hladu Nikde tvare nitra
Nikde vstupujících zavržených mitra
Nikde dračí setbo námelného slova
Nikde dairský supe který srdce klová

Nikde tebe hnětu prchle do ničeho
krásná nicko počtu běda konečného
Nikde krvino co zarputile trvá
Nikde měno vteřin Nikde lásko prvá
Nikde Nikde Nikde větrné mé jméno
v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno
Nikde vrhcábe mé víry děravící
tmání dvojzpěvná zpívaná večernicí

Nikde zbraní zrání sečná
Nikde supícího věčna
Nikde v krvi rozpuštěné
do početí kosmem děné
Nikde Nikde Nikde lásko
Nikde sváre Nikde masko
Nikde kate ďábla vdovo
Nikde vše a Nikde slovo

Být vždy Nikde hodiny mé
Nikde čím tě zabydlíme
Nikde tvůrčí zaklinadlo
Nikde chtění za zrcadlo
Nikde jsi ty dech jen boží
Nikde peklu za podnoží
pominutí mé tím vinno
Nikde zrado Minervino

Hluchoněmé Nikde moje
Nikde Heleno mé Tróje
Nikde prvním nářkem dané
matečníkem ztajované
já byl tebou a ty lůnem
Nikde konci kterým stůněm
Nikde strhující bytost
Nikde žatvo Nikde lítost

Tím že vím jsem trestán stále
Nikde nikdy nedám vale
čelo Nikde veršem věnče
Nikde zpupný zakuklenče
Nikde oblud mého spánku
Nikde co zvím na kahánku
červem časně k zrání hnaný
dole soudu kostmi stlaný

Můj sedmerý svode Hollare všech pletí
Nikde vrývající skřípot do souvětí
leptavá tmo dvojí narození skonu
Nikde pláče ženy Nikde Robinsonů
Nikde krtku mozku Nikde černá dlani
Nikde škrtící nás skokem při klekání
Nikde rozbitino domu Usherova
Nikde smrákavosti světla Goetheova

Nikde pylone mých hladných usebrání
Nikde šklebná tváři pcháči umírání
Nikde ukrývaná stará tajná kniho
zhlavče natažení toho posledního
Nikde rouhavé a Nikde hrsti prsti
Nikde byvší jsoucí Nikde budoucnosti
Nikde červotočů stálá vrtby směno
Nikde velká nahá otevřená ženo


Řeč naší paní

Ta bdělá vážnost nad přípravou slova
ty čtoucí zdali víš
že z nesmírna se slovo klová
a roste jak s ním zacházíš

Ty musíš slovo mlékem omývati
když umouněné z cest se přižene
básníci čeští musí vyzpívati
za příklad dík svůj paní Boženě

Když v nepojmenované vdechneš duši jména
ty čtoucí zdali víš
že zbude v něm už příštím na semena
jen vzrostou a ty přivoníš

Nejstarší stíny slova vstřebávají
nejmladší světla jsou v nich ukryta
básníci poznat srpem verše mají
čas dozrání jak svatá Markyta

V jesličkách úst Naší krásné paní
ty čtoucí zdali víš
z početí lidu z jeho milování
se zrodila tvá věčnost již

Vzpřímila z kleče řeči do milosti
pyšný strom a v každém řapíku
je slavné hudby pro každého dosti
a stačí sáhnout básníku

Osnovou všeho co řečeno či psáno
ty čtoucí zdali víš
prohlédá Ona a máš darováno
od Ní čím zvítězíš


Přes paletu / Vilému Plockovi

Nad sebe sama vybrané věci vrší
z němoty vzrůstá do ticha
trhlinou smutku Sírnou barvu má

On město postavil si po druhé
aby lépe bydlelo se mu a netlačilo kamení
zmučené trváním

V zlatobokých zdech po střížích světla
tehda když luna stříbrně se vším počíná si
on štětce otírá o hřívu viděného

Dívejte se V zlatém pýření rána
Komu se to zdáme barvy ptají se
a s plachostí vcházejí do růžiště obrazů

Jak horní dětský ret tak něžně odchlípen
je povrch všeho a křídlatí mu uměním
co koktá udiveno ještě

A hle Zlatá ryba ve vodě achátové
s polklým prstenem zásnub
mu čeří hlatě krásných nejistot

Ten malíř zfantěný už vyjíždí
a po způsobu jak udidla barev
pevně drží ho poznáte A přejte mu


Jen tak

V tvých kotnících se zhlíží kvítí
a ptáci krůčků tvých
jdou zobáčky si omočiti
do hudby v podpatcích

A sukně tvé to vyzvonily
že vespod v teplých tmách
máš dolíček tak tuze milý
jak děti na ručkách

Když noc tvé nohy rozvazuje
zahálí hříšně něha má
a žíly jitra podvazuje
sen zchromlýma pak prstama


Chuťové lásky

Všechny klíny otevřít
a prolíbat se teplou alejí
tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít
tu růži rozchlíplou tu růži - znáte ji

Nad krásku podbříšku ničeho již není
opovrhněte zvykem až hrůza prastarým
to není láska když na ňadrech položeni
drtíte tu jež kvete pohlavím

Něžně se dotýkejte když nastaví štít klína
chutnejte dlouze šťávy rozkroku
pijte až k opilosti tato vzácná vína
a chutě stupňujte rok od roku

Nebyl nám dán dar jazyka jen k řeči
otvírá jako klíč rozkoše jinak zavřené
až zachvívat se bude v chlípné křeči
hluboko vsuňte své prsty obratné

Ve stínu ohanbí sešpulte ústa svá
ať stoupá rosa slin po lístcích její kůže
štvete ji doteky až bude bláznivá
ať vilnost srší z ráje její kůže

Všechny klíny otevřít
pak zůstat v jednom spát
tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít
jen zhlehounka a dlouze ssát


Antická scéna

Ruku kosmatou spatříš jen ze křovin
bříško napjaté snícího kozonoha
křeč prstů a známá gesta mnohá
že smíchem dusí se skrytý stín bakchantčin

Jak je překvapen a jak se horce tlačí
k té jež vlasem spuštěným jeho flétnu malou
lechtá s uměním až touhou nenadálou
ji chtivá ústa rosou lásky smáčí

Mile unaven kopýtky do boků ji buší
a rukou zvědavou ji celou prohledává
drzým a obratným nezbeda se stává
vsouvaje růžky tam kam nejméně se sluší

Když mu zahrozí moldánky natahuje
tu ona s lítostí na flétničku mu zase zapíská
a sama rozvernou se stává z klučiska
obkročmo béře ho až slastí usrkuje

Nastala noc flétna mlčí kdosi v dálce supí
kozonoh usnul spí tvrdě zmalátnělý
naposled pohladí jej až zatřese se celý
a do tmy odbíhá kde kentaur vášní úpí

Ráno probuzen hle flétna opět hraje
vstává s pláčem a bloudí po lesích
z větví jej dráždí šeptání a dryad smích
tu vztekle k dírce stromu přilepen jednu z nich umlčuje


Předkové

V podloubích panny ctné se tiše chichotaly
vzdutým míškům v šviháckých rozkrocích
otcové v mázhauzích poklopce rozvírali
krev hřebců hustá pěnila se v nich

a manželky ty zdatné lučištnice
v ložích napínaly tetivy k prasknutí
kobyly bujné chlípné milovnice
říjící věčně po horkém vniknutí

Vojáci po bitkách krutě zas valchovali
těla žen z vesnic spálených
kopy panchartů po světě nadělali
z táborů stoupal smích panen helmbrechtných

Předkové dávní na vaše hlavy padá
stesk náš i dívek které měli jsme a máme
jak vám vše kvetlo tak nám vše zase zvadá
a co vy údem my jenom ústy naděláme


Dívky

Jsou ještě ploché samá kůstka
stín pod bříškem jim ani vidět není
panenstvím voní dosud jejich ústka
děsí je měsíčky že trnou v udivení

Úsměvy chlapců se jim protiví
když dvě a dvě se tisknou na procházce
že každý z nich tak hloupý ošklivý
a nerozumí zhola jejich lásce

V úkrytu doma hravě laskají se
hladí se dlouze a těla splétají
svou mladou kůží slastně opíjí se
a bledé růžičky si mlsně líbají

Leží pobledlé oči přivírají
mlčí a sní o prvním co vezme je
své údy zmokřené si vlasem otírají
a na svou krásu v zrcadle se každá usměje


Bratr a sestra

Sestřička spí a mírně dech jí zvedá
drobounké prsy tolik svádící
on v ohni který spát mu nedá
schovává v dlani údek trčící

Strachu pln košilku z bříška jí odhrnuje
a dlouho váhá nad ní schýlený
ona po očku to všechno pozoruje
tolik se bojí však myslí na své sny

a obratně jako ze spánku nožičky rozevírá
on hlavu svou mezi ně pokládá
drobné chmýří jí chtivě zuby svírá
trne slastí a dech popadá

Slzí rozkoší a rychle napodobí spáče
když cukání proběhne sestřičkou
zády se otočí a ona tiše pláče
že už jí nelíbá tu její maličkou


Děti

Na smetisku v trávě plné prašiviny
hra dětí v žhavém slunci umdlévá
do čistých očí prší kalné stíny

Vzpomíná dítě noci kdy vyděšeno
probudilo se vzlykavým chroptěním
a dlouho nespalo v tmu hledíc vyjeveno

Svolává ostatní a už si šeptají
o tom co v nocích ruší jejich sny
co otcové a matky dělají

Jedna z maličkých pak na znak ulehne si
a chlapec pokouší se v směšném zmítání
kruh ostatních se ošklivostí děsí


Stařec a děvky

Už hnízdo poklopce je ptákem opuštěno
říj trvá však a žádostivost vzteklá
teď slídí v ulicích ve tváři obsah pekla
a leká děvčátko jež čurá roztaženo

Chrochtá kol hampejzů a cinká zlaťáky
běhny nejtlustší si domů odvléká
o řiť tře se jim a stále navléká
tam v houštince kde čižba na ptáky

Spadlé břicho mu stále natřásají
válí se řehotem nad jeho měkkotou
omdlí-li chlípností vzkřísí ho sprchou svou
a hadrem prsů tvář mu otírají

Když zrudne dočista a raní jej mrtvice
vše mu ukradnou a rychle prchají
on sténá oči v sloup však ústa hledají
vlhkost klína a oblost zadnice

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Halas František

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit