A+ A A-

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

ztraceny v poezii mikulasekPřemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře. Oldřich Mikulášek (1910 – 1985) byl pan Básník, kterého osud spojil s Brnem, jižní Moravou a vínem.

Velké básníkovo jubileum bylo připomenuto reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška". Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení" o více než padesátiletém vývoji tohoto autora.

Ctižádostí antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost.

Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává: „Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty - v dané chvíli - největší: permanentně ‚antologizuje‘ dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci.
Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů - ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen."

Ztracený v poezii, Výbor z básnického díla | Oldřich Mikulášek | vydal Host, 2010

S básní sám
Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

STARÉ STŘÍBRO

Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.

A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.

Prší tak, že v uších prší.
Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen -
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Starým vinohradníkům
Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám už jako psí srst šednou
a na pec teploučkou, kde hřejem kosti svoje,
jen kocour za námi by ještě dolézal.
Tož pojďte, chlapci! a napijem se vstoje! –
Křivý je vinný kmen – ale jak vyrušen by stál
šik vojáků – tak stojí – i ten náš vinohrádek.
A vlastně proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár; však rodí víno mladé!

Vinohrad u moře
Moře jako mléko. –
Nevím, kdo je pije.
Moře jako pruhované zvíře. –
Nevím, koho žere.
Moře – opál,
z něhož se dá hádat,
jak je dlouho leklá velká, leklá ryba
s břichem jako moře,
moře vyvržené
ze žraločích žaber,
pusté moře, moře zelené
jak tvůj zrazený zrak,
s krůpějí slanou ještě na řasách,
stínících příliš jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde moře končí nebo začíná
neviditelným křídlem racka.
Vinohrad nad pláží
má pouze šíři listu
révového keře.
A má i prsty v tom,
že teď držím číšku proti slunci
a piju na věci tak malé,
jako je zrnko písku,
tvá šlépěj v písku z těch zrn
a voda tonoucí zas v šlépěji
ze zrn toho písku,
který je pamětí tvé chůze
i přesýpá tvůj krok,
tak drobný jako věci, na něž právě piju
tváří v tvář moři
– a každý doušek mne vrhá
na břeh ještě menší básně
po písku sypké,
a ta je pro mne jen,
nic víc,
nic méně,
ať naslouchá ji sotva
jedním uchem škeble.
Hrozen byl uzavřený vždycky.
I jeho bobulka.
A zrnko v ní si myslí své
a je v tom celé moře:
moře nářku, jež se samo zpíjí
a bije sebou o zem,
osud v sudu,
tom tympánu bohů,
když se nahnul život přespříliš,
moře temné, když se bleskem svezl
z očí na nůž, z nože do hrudi –
a jak se potom srdce probudí,
srdce koral, barvy korálové? –
moře ticha, dechem vyvanutý pohár,
jenž se tříští v křišťálovém sále,
a pak už jen moře sinavé
v opuštěné slze na poslední z řas,
stínící to místo, jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde láska končí, nebo začíná
neslyšitelným křikem racka.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie klasická Mikulášek Oldřich

Komentáře  

# LenkaK 2013-01-15 21:09
ČAS VÍNA
Jaroslavu Seifertovi

Stále nás něco zanechává stesku.
Kam letíte, husy? Kam, naše léta lichá?
Jenom váš křik jakoby navždy
vysoko ve vzduchu rozervaném visí
po zavraždění podzimního ticha –.
A taky je – čas vraždy.

Dřevce trčí z prsou vinohradu...
– Ach, zabili ho, ležím vedle něho –
a v prsou mých též něco krvácí,
v tom sklepě bez rozbřesku.
Už stále častěji tam scházím
po těch dvou schodech
samoty a stesku
a kolem srdce bázlivě se kradu.

Chce se mi napít trochu červeného...
Z vlastního nejlíp chutná.
A ani kapička se marně neztrácí.

Tak všichni nakonec
ze srdce svého jenom upíjíme –
a stále tišší a tesknější je loutna.
Citovat
# hana jakrlova 2016-02-21 12:39
Krasna basen, dekuji! Mate jich nekde vic? Hana
Citovat