A+ A A-

William Butler Yeats, jeden z mála skutečných irských bardů

slova snad pro hudbu yeatsWilliam Butler Yeats (1865—1939) je jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty. Na své tvůrčí cestě zápasil s nejedním rozporem osobním i uměleckým, a tak jeho dílo není prosto výkyvů a krizí. Nejednou však nalezl obrodný zdroj pro svou poezii v prostotě lidového folklóru. A právě především jeho nejprostší lyrika zůstává v jeho díle nejživotnější.

Z početné řady Yeatsových básnických sbírek připomeňme např. „Ossianovo bloudění a jiné básně“ (The Wanderings of Oisin and Other Poems, 1889), „Růže“ (The Rose, 1893), „Vítr v rákosí“ (The Wind among the Reeds, 1899), „V sedmilesí“ (In the Seven Woods, 1904), „Zodpovědnost“ (Responsibilities, 1914), „Divoké labutě v Coole“ (The Wild Swans at Coole, 1919), „Věž“ (The Tower, 1928), „Slova snad pro hudbu“ (Words for Music Perhaps), z jeho lyrických dramat alespoň „Hraběnku Cathleen“ (The Countess Cathleen), „Zemi touhy“ (The Land of Heart’s Desire) nebo „Deirdre“.

William Butler Yeats | Slova snad pro hudbu | Přeložil Jiří Val]a  | Odeon, 1961

THE CLOTHS OF HEAVEN
Had I the heavens' embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.

TOUHA PO NEBESKÉM ŠATU
Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny

DIVOKÉ LABUTĚ V COOLE
V podzimní kráse pnou se stromy,
na stezkách uschla zem,
v jezeře nebe zrcadlí se
v příšeří říjnovém.
Tam, kde jsou skalky vodou zality,
je padesát a devět labutí.

Už po devatenáctý podzim
je tu tak počítám.
Dřív nežli jsem je spočítat moh,
zvedly se k výšinám
a rozlétly se v kruzích trhavých
na křídlech pleskavých.

Hledím vždy na ty skvělé tvory,
teď srdce mi to rve.
Vše změnilo se od těch časů,
co zněl tmou poprvé
zvon jejich křídel s mými kročeji,
já kráčel lehčeji.

Za družkou družka neznaveně
veslují v studených
sesterských proudech nebo plují vzduchem.
Nestárne srdce v nich.
 
Ať kamkoli se světem rozlétnou,
neznají touhu nevyplněnou.

Ale teď klidnou vodou plují
v tajemné nádheře.
Kde do rákosí uhnízdí se,
na kterém jezeře
potěší lidské oči, až mé jednou procitnou
a neuvidí ani jedinou?

PO DLOUHÉM MLČENÍ
Po dlouhém mlčení řeč. Správné je,
když všechny lásky zemřou, pominou
a příklop stíní lampu nevlídnou
i závěs nevlídnou noc zakryje,
že žvaníme a pořád žvaníme
o velkém umění a o písni.
Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny
jsme milovali hloupě, nevinně.

BLÁZNIVÁ JANA A BISKUP
Tam k prokletému dubu chci,
doveďte mě tam k půlnoci
(Mír člověku dá jenom drn.)
a v kletbách vrahu najdu lék,
protože mrtev je můj Jack.
Poslední slova, co mi řek:
Důstojný pán a fanfarón.

To nebyl ještě biskupem,
když vyřkl kletbu nad Jackem,
(Mír člověku dá jenom drn.)
ba ani farář ještě ne,
a s knihou v ruce zdvižené
křičel, že jak zvěř žijeme:
důstojný pán a fanfarón.

Má biskup kůži svrasklejší,
nežli je pazour u husy,
(Mír člověku dá jenom drn.)
zbožná čerň ukrýt nestačí
jeho hrb skoro volavčí.
Nad Jackem stáli mrskači:
důstojný pán a fanfarón.
 
Jack měl mé tělo poprvé
a teď mě k tomu dubu zve,
(Mír člověku dá jenom drn.)
abych ho vyprovodit šla
a koruna nás přikryla.
Před biskupem bych odplivla:
důstojný pán a fanfarón.

PROČ MI TOLIK BIJE SRDCE?
Proč mi tolik bije srdce?
Nepřešel snad kolem stín?
Přešel, zmizel ve chviličce.
Kdo to šlapal do travin?
Který tulák nocí bloudí?
Říká mnoho starých knih,
že se zmatené sny rodí
z vyschlých kostí zemřelých.
A mně často v noci zdá se,
že sny fantastickými
údolíčko zalévá se.
Zaplaví i výšiny
a tak omamné jsou stíny
jako pohár z nefritu,
jenž je vínem přeplněný,
nebo pohár z achátu.

SVÍTÁNÍ
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které pohlédne cestou
na starou královnu, měřící město
špendlíkem brože,
nebo na mužská těla svraštělá,
pedantské Babylóňany,
jak pozorují planety, jejích dráhy, sklony,
a když s příchodem luny hvězdy vybledají,
vezmou tabulky a počítají.
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze
nad mračnými bedry koní.
Chtěl bych být — vždyť učenost nemá ceny ani zbla —
nevědomý a lehkověrný jako svítání.

BÍLÍ PTÁCI
Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!
Zář létavice omrzí, než prchne prostorem.
Zář večernice modravé, na lemu nebe visící,
probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici.

Únavu známe od snílků — zrosené růže s lilií.
Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí,
zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru.
Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu!

Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží,
kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží.
Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem,
jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!

IND O BOHU
Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel,
můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel,
můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě
na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě,
v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil:
V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil
je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt.
Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit.
Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek:
Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek.
Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud
mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout.
O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem
v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem
lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh
tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh?
Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv:
Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv,
byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci
nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí.

TRÁVNÍK
Knihy i obrazy
a trávník zbývá mi
pro vzduch a pro pohyb
chabými silami.
A v noci dům se ztiší,
když haraší jen myší.

Už nepokouší nic.
Než život ukončím,
obraznost těkavá,
myšlenky — jejich mlýn
jen staré cucky tráví
a pravdu nevybaví.

V stařectví šíleném
se toužím přerodit
jak Timon nebo Lea
, jak William Blake
bít na zeď, tak tvrdošíjný,
až pravda odpoví mi.
 
Michelangelský duch,
jenž bádá ve mracích
či divě zacloumá
mrtvými v rubáších.
Svět na mne zapomíná,
a orlí duch se vzpíná.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE
Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

 

 

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Yeats William Butler

Komentáře  

# Irena 2016-06-13
William Butler Yeats (1865-1939), velý irský básník, věřil tomu, že základním dějinným cyklem je perioda 2000 let, jež se dá dále dělit na 28 fází, které odpovídají měsíčním cyklům. Naše doba začíná galilejskou turbulencí a končí anarchií. Civilizace je zápas o udržení sebekontroly. V roce 2004 to zní dosti přijatelně. Vývoj, zrání a úpadek civilizace si Yeats, podobně jako řada autorů před ním, představuje jako neustále roztáčené kolo vracející se k počátku. Toto kolo však není plochý kruh, ale spirálovitý vír v podobě kužele. Civilizace i duše člověka nabírá na síle, roztáčí se v čím dál větších kruzích, až sokol již neslyší hlasu sokolníka, ztrácí střed a volně v anarchii se rozlétá do zániku. V tom okamžiku vzniká opačný vír a svůj cyklus nastupuje jiná civilizace, která rozplétá vlákna pečlivě svinutá předcházející kulturou.
Václav Cílek, Macom
Citovat
# Karla 2015-07-31
Odpoledne 24. října 1917, čtyři dny po svatbě, mě žena překvapila pokusem o automatické psaní. Co z neuspořádaných vět přicházelo v téměř nečitelném rukopisu, bylo tak vzrušující a někdy tak hluboké, že jsem ji přesvědčil, aby se každý den hodinu nebo dvě věnovala neznámému spisovateli. Asi po půl tuctu sezení jsem se nabídl, že až do konce života budu uspořádávat a vysvětlovat rozptýlené a neúplné věty. Ne, byla odpověď, přišli jsme, abychom ti dali metafory pro poezii.
William Butler Yeats (1865-1939) v knize A Vision
Citovat
# Alena Lakomá 2014-07-06
Irská krása nesmírná!!! Děkuji moc.
Citovat
# Kamilla 2013-06-13
Nádhera a díky za článek. Přiznám se, že jsem ho neznala a jsem nadšená.
Citovat