A+ A A-

Geniální psanec Francois Villon a jeho Testament, vrchol středověké poezie

villon francois

Dílo, které skládal Villon r. 1461 v okolí Paříže, kam se uchýlil, když byl propuštěn z biskupova vězení, patří jednoznačně k vrcholům středověké poezie. Testament obsahuje na svou dobu nejen mnoho provokací vůči vládnoucí šlechtě i církvi, za což byl Villon také stíhán, ale často vnímáme v jeho verších velké znechucení nad celým společenským marasmem, který svým způsobem přesahuje do dnešních dnů.

Francouzský básník François Villon je u nás znám především zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera. Díky tomu jsou jeho verše dodnes přijatelné a srozumitelné především mladým čtenářům.
Testament je dílo talentovaného básníka, vnímavého a vzdělaného člověka, jenž popisoval břitkým perem nejen středověký svět, ale i svůj svět duchovní. V jeho Testamentu nalezneme úsměv i bolestný škleb, ironii, humor vyloženě šibeniční. Není divu, básník s titulem univerzitního magistra svobodných umění záhy sklouzl do hospod mezi tuláky a zločinecké středověké podsvětí a několikrát se vyhnul smrti. Jeho poezie má jak prvky dvorské mluvy, tak obsahuje zločineckou hantýrku, hrubé výrazy, ale i metyfyzické přesahy filosofické, které vyplynuly na povrch díky jeho inteligenci a blízkosti smrti, které byl vystaven jako odsouzenec.
Navíc je Testament zajímavým historickým obrazem spodiny společnosti o které se v kronikách nepsalo a která se v písních neopěvavala.

Celý Testament obsahuje 172 osmiveršových strof vložených do šestnácti balad, dvou písní a tří rondeauxů.


Karel Kryl recituje Villona / Záznam: Hugo Kratoška

Knihy:
Francois Villon / Já, François Villon / Překlad Otakar Fišer / Praha: Československý spisovatel, 1976
Francois Villon / Básně / Ilustrace Jan Bauch / Vydal SNKLHU, 1958

Ukázka...

Závěť

V třicátém roce mého žití,
ne zbrklého, ne zmoudřelého,
bylo mi hanbu na dno píti.
Ba, přemnoho jsem zažil zlého,
a kdo je strůjcem toho všeho?
Nikdo než Thibault d’Aussigny.
Biskupa ctí v něm velebného.
Však já ho ctít? To nikoli!

Nedal mi ani grešle půl
a nemám, proč bych se mu kořil,
rab jeho nejsem ani mul,
a nijak si mne nevyšňořil.
O vodě, o chlebu mne mořil
celičké léto vězením
a jako skrblík na mně spořil.
Jak se mnou on, tak Pánbůh s ním!

A jestliže mne lidé haní,
že mu prý zlořečím a lám,
já odpovídám: Ne tak, páni,
ne, nezlořečím, přísahám,
naopak, já zaň prosbu mám:
On-li byl ke mně milostiv,
ty, Ježíši, jenž vládneš nám,
buď duši jeho milostiv!

Však byl-li jsem jím sužován —
a víc, než budu vykládati —‚
nechť se ho rovněž ujme Pán
a nechť mu stejné stejným splatí!
Církev, jež učí milovati,
„modli se za své vrahy“, dí;
nuž, stydím se, a chci se káti —
ať si to Bůh s ním vyřídí!

Teď pomodlím se zaň, a rád:
budiž mi svědkem nebožtík
pan Jean Cotart, můj advokát;
a řeknu nazpaměť svůj dík,
neb v písmáctví mi chybí cvik.
Už modlitba mi sedí na rtu.
Nuž, pomodlím se, jak je zvyk
v kacířských zemích u pikhartů.

Ba, ježto se zaň modlit máme,
lze tomu přání sluchu dáti.
Jestliže žaltář trochu známe,
co tušíme tam psáno státi?
Já dovolím si citovati,
co stý devátý žalm dí:
„Nechať se dnové jeho zkrátí,
nechť přijde o své biskupství!“

I volám k Pánu Ježíši,
požehnanému synu Páně,
ať modlitbu mou vyslyší,
s níž se mu blížím odevzdaně.
Pán potupné mne vyrval haně
a setřel se mne onen kal:
Buď chvála Synu, chvála Panně.
A pochválen buď Ludvík král!

On Šalomoun buď moudrostí,
měj Jakubovo posvěcení;
co do síly a chrabrosti,
té má, že víc už možno není;
i do příštího pokolení,
jež bude hostit tato zem,
buďtež mu dnové připočteni:
žij dlouho jak Metuzalém!

Ať krásné děti — samé kluky —
a ať jich plný tucet má!
Ať zdravím kvetou jako buky,
ať každý v boji vyniká
jak Karel Velký; veliká
buď jejich ctnost. A všichni z lože,
nad nímž znak našich králů plá!
Posléz ho vem v svůj ráj, ó Bože!

Protože sláb si připadám —
ne zdravím jen, spíš na statcích —‚
pokavad vtip a smysly mám
(sic Bůh se nepředal mi v nich
a já jich nebral od jiných),
poslední toto pořízení
jsem udělal, jež v částech svých
ni v celku zrušitelné není.

Já roku jednašedesát
jsem psal to pořízení své,
kdy král mi milost ráčil dát
v hladové tvrzi mehunské,
že na světě jsem podruhé.
Chci věrně poroben mu býti,
pokavad bije srdce mé.
Dobro se nesmí zapomníti.

Vím jedno ze svých toulek všech:
ta úzkost, v níž jsem naříkal,
mé zoufalství, můj každý vzdech,
jenž se tak strastně z prsou dral,
až otupěl můj bol a žal —
víc o života smyslu poví
než to, co Averroes psal
výkladem k Aristotelovi.

Když po světě jsem křížem kráž
jak žebrák bloudil, křižák pěší,
za ruku vzal mne Mistr náš,
jenž — vím to z Písma — chodec těší:
nechť byl můj život sebetěžší,
já město Naděj zřel tam státi;
nechť sebehůře hříšník hřeší,
nejhůř je: v hříchu setrvati.

Já dobře vím, že hříšný jsem,
však Tvůrce, jenž mne z prachu zdvih,
nechce mne přec mít umrlcem;
chce, abych kál se z hříchů svých.
Smrt — to je totéž jako hřích.
Bůh — život jest a k nám se sklání.
Budu-li kát se z činů zlých,
božího dojdu slitování.

Kdybych si myslil, že mým skonem
se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.
Mnou nikdo křivdy nedozná,
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese. —

Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle:
když lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.

I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím — jak dobře znáš —
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!

Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc než dost —
to ví už každé dítě dnes —‚
tam nerodí se samá ctnost.“

Vrtalo mozkem knížecím,
co Diomed mu pověděl,
až: „Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný,“ mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
žil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.

Mne kdyby Bůh tam postavil
a kdyby král v svém dobrodiní
mne statky světa obdařil
a pořád já bych, roven svini,
ved hříšný život, který špiní —
tak ať mne k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad. —

Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem, dováděl;
sám Bůh ví, kam ta léta pádí,
a já bych zadržet je chtěl.
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říc?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic.

Je pryč a pryč, a já tu trčím
jak nahý v trní, zdrán a mdlý,
já chudý na duchu se krčím,
bez renty, černý, omšelý,
rozvaděn s přízní, s přáteli;
i nejmenší mne znát se vzpouzí —
prý nikdá se mnou neměli;
a to jen proto, že jsem v nouzi.

Já za hýření nevydával
ni za pamlsky vybrané,
a jestliže jsem milovával,
výdaje neměl přehnané —
a z cizích kapes teprv ne —
a zkrátka, moje živobytí
nebylo nijak nákladné,
abych snad výčitky měl míti.

Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám —
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb k lásce hbitý, jen kdo sytý.

Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.

Já lehkovážně bral jsem slova:
„Radujž se ergo v jinošství,“
ač kniha Ekklesiastova
též jinou hude, ježto dí,
že nemáme dát na mládí:
„Jinošský věk a mladá pýcha,“
tak nějak onen výrok zní,
„to marnost je a rozkoš lichá.“

Mí dnové byli rychlejší
než člunek tkalce, beze mdlení
mi odlétli, jak Job to dí,
a tak jsou všichni pohlceni…
Dílo se spraví bez prodlení,
když zadrhne se někde nit.
Mně ničeho se bát už není,
neb smrt je konec, smrt je klid.

Kde jsou ti švarní galáni,
co znal jsem za dnů odlétlých,
kde toulání a zpívání,
kde slova, samý žert a smích?
Několik je už umrlých,
ni prášek z nich tu nezůstal:
jim pokoj buď tam v nebesích,
Bůh toho spas, kdo pozůstal!

Z těch živých jedni, bohudíky,
jsou páni nebo v ouřadu,
druzí se stali hadrníky
a znají chléb jen z výkladů,
a třetí šli zas do řádů,
však leckterý ten celestýn
nedělá církvi parádu.
Tak rozhodil nás Hospodin.

Těm velkým Bůh-li dobře činí,
o jejich pokoj pouze dbá,
mimořádného dobrodiní
jim doopravdy netřeba.
Však nás, kdo zbyli bez chleba,
nás, kterým život chutná hořce,
nechť trpělivost kolébá!
Ti druzí mají větší porce;

vínečka mají chlazená,
omáčky, rybu, paštiku,
míchaná vejce, sázená,
i různé druhy moučníků;
a nepodobni zedníku,
jemuž jsou k ruce přidavači,
nepotřebují číšníků:
sám každý ze sudu si stáčí.

Nuž, nechme bídu bídou být
a přejděm k lahodnější věci;
kazí to beztak apetit,
nuzotou nudu zahánět si,
neb chudoba, jak známo přeci,
a hlad, a co jim podobno,
to buřiči jsou prostořecí,
výřeční aspoň pošeptmo.

Jsem chud od svého narození
a nuzný dům to, jenž mne zplodil.
Otec měl všeho víc než jmění;
též po dědečku by se podíl
(jen kdyby jaký byl) mi hodil,
však zevšad bída na nás lezla.
Na rovu těch, z nichž jsem se zrodil,
nevidět koruny ni žezla.

„No, neplač, co se vlastně stalo?
Jen chudobu máš za malér?“
tak mne mé srdce těšívalo;
„člověče, radš to takhle ber:
ať nemáš, co měl Jakub Cuer,
nekřič a nebuď nevděčník:
líp kazajku mít plnou děr
než boháč být, leč nebožtík!“

On boháč… byl. On pánem… byl.
Ach, pane můj, a už jím není.
Jak že to žalm vyjádřil?
„Hledej ho. Není k nalezení.“
Dalšího nechám rozvedení,
jež se jen kazatelů týká;
k tomu jsou kněží stanoveni
z řehole mnicha Dominika.

Hvězdnatý tedy diadém,
nechť mne to sebevíce kruší,
já po andělích neměl jsem.
Můj otec umřel. Bůh spas duši,
tělo tlí v hrobě, jak se sluší.
I matička mi dokoná,
chuděrka žena, však to tuší.
A po nich zemřu také já.

Já vím, že boháče i chámy,
ctné, nectné, kněze, laiky,
měšťanky v čepcích, skvělé dámy
s naškrobenými krejzlíky,
mudrce, blázny, skrblíky —
ať je kdo skromný nebo hrd,
ať malý nebo veliký —
odvede všechny stejně smrt!

Nechť Paris to, nechť Helena je:
umírá; každý s bolestí.
Nedýchá, chroptí, umíraje:
srdce se ještě v křeči chví;
a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!
A bratra není, sestry, děcka,
kdo by moh oběť přinésti,
chtě trpět zaň ta muka všecka.

Smrt přišla. Zvadle ležíš, bled.
Naběhnou žíly. Nos se zkřiví.
Krk do šířky jde. Brada vpřed.
Otekou klouby. Prasknou čivy.
Ó ženo, zázraku ty živý!
Ty sladké tělo zářivé,
hle, budoucnost, jež na tě civí!
V ráj můžeš, ale neživé.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Villon François poezie klasická

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit