A+ A A-

Já, Kārlise Vērdiņše, sbírka velmi slavného lotyšského básníka

ja poezie verdinsKārlis Vērdiņš (1979 *) vydal sbírky Ledoborci (Ledlauži, 2001, rozšířené vydání 2009), Tvaroh se smetanou (Biezpiens ar krējumu, 2004) a Já (Es, 2008), které shrnul a doplnil pod názvem My (Mēs, 2012), a knihu básní pro děti Písmenková polévka (Burtiņu zupa, 2007).

Přeložil ukázky poezie několika desítek autorů z angličtiny (T. S. Eliot, W. Whitman), ruštiny (J. Brodskij, S. Chanin), němčiny (G. Trakl) a přebásnil také Bieblova Nového Ikara (2006). Je autorem řady libret a písňových textů, editorem, redaktorem a literárním kritikem. Doktorát filologie získal za svou práci o dějinách lotyšské básně v próze, vydanou pod názvem Bastardní forma (Bastarda forma, 2011, v upravené podobě též anglicky). Jeho tvorba byla představena ve více než dvaceti jazycích, v češtině časopisecky a v Antologii současné lotyšské poezie (2006).

Distance mezi čtenářem a autorem Vērdiņšovi umožňuje bez duševní újmy hrát vysokou a zvučnou hru s historickými a literárními identitami a uměleckými styly. Jeho schopnost stylizace a syntézy různých stylů dosahuje nejvyššího stupně mistrovství.
Māris Salējs, deník Diena

Neodolatelná je vlídnost, s jakou Kārlis promlouvá ke svým hrdinům – počínaje školáky z maloměsta, příbuznými z venkova, studentkami filologie, lotyšskými exulanty a konče básníky, literárními kritiky, zaměstnanci firem a také historickými či literárními postavami.
Anna Auziņa, portál ¼ Satori

Reprezentativní výbor mladého nadějného a již veleúspěšného lotyšského básníka jak jej vypravil a přeložil Pavel Štoll                 
Výbor je členěn chronologicky podle autorových básnických sbírek: Ledoborci (básně z let 1997–2000), Tvaroh se smetanou (2000–2004), Já (2004–2008), My (2001–2011) a Dospělí (2008–2011, lotyšsky dosud nevyšla).
Vydal Dauphin | www.dauphin.cz

Výpisky...

Anděl
„Are you my Angel?“
Allen Ginsberg, A Supermarket in California

Ano, já jsem tvůj anděl,
dnes večer vyhnaný z nebe,
abych ti zabalil do celofánu unavené uvadlé jablíčko,
které už tolikrát
dávaly jedny lačné ruce druhým.
Dnes v noci je výprodej:
nezralé ovoce – se slevou,
mrtvá těla – na splátky.

Nikomu neříkej, že jsem tvůj anděl,
David vybroušený Michelangelem;
kdybys dnes v noci líbal mé ruce,
kůstky mých prstů by praskaly jak porcelán;
„Tvoje nebe má barvu očí,“
sípal bys mi do ucha, jelikož jsi básník.
Těžko říci, kolik bys dostal, kdybys mě rozebral
a po částech prodal na bleším trhu pod mostem.
Láhev ginu, kterou s ušklíbnutím vyprázdníš s černorybízovým džusem
v příšeří pokoje plného mrtvol,
společně s cizím chlapem z baru;
opilý bude žvanit něco o tanku
a při odchodu ti ukradne peněženku.

Dnes v noci stojí za každým pultem jeden anděl,
že ano, každý s úsměvem širším,
než požaduje pracovní smlouva;
směna končí,
andělé zamávali křidélky
a odlétají do poloprázdných pokojíků
s holou žárovkou a kamny v rohu,
kde chladné ruce uchopí a políbí
jednu milou kučeravou hlavu.

Pán za tebou už počítá peníze.
Možná si koupí všechny švestky a banány,
možná celý supermarket
a mě k tomu;
postaví si mě za sklo do vitrínky,
bude mě často oprašovat žíněným smetáčkem
a nebesa bude leštit plyšovým hadříkem.

Nepokřikuj, nechvástej se.
Hbitě vytáhni z kapes okurky,
popros, ať tě odveze domů;
nebuď smutný,
napiš básničku.

Naše silnice jsou hezké jen pod sněhem –
malé ospalé autobusy
je pálí žlutavými ohni,
stíny patníků ukazují správný čas,
škvíry v ledu a potůčky deště
nás udržují v zajetých kolejích.
V modravém soumraku se můžeme schovat do stínu závěje,
do kouře z komínů a pokradmu pozorovat,
jak se lidé k sobě tisknou jazyky
dokud nespatří Rigu.
Průvodčí otevírá dveře a volá –
jedeme, hej, pryč odsud!
Teta obsluhující přejezd zemřela
a všechny závory jsou zdvižené!
Opíráme se do svých zasněžených vršků
a uháníme.
* * *

jsem moře
žádné bóje v dohledu
jsem loď
uvězněná do ledu
jsem mlha
líbám maják žhnoucí
jsem oheň
na hoře planoucí

jsem voda
nebe v sobě odrážím
jsem vlajka
z cizí dálky pocházím
jsem měsíc
obrácený k slunci tváří
jsem noc
na břehu mé kosti září
* * *

Pravda je prostá –
vystříkne náhle jako semeno
a udeří do hlavy
a hladí
i proti nejtemnější
i proti nejhustší
srsti.
* * *

věřím tobě
věřím snům
věřím všemu k uvěření

chybí-li mi pohlazení
pak nevěřím už ničemu

Déšť
Už nesněží, zato přišel déšť. Procházíš se po svém velkém domě, zavíráš okna a zhasínáš – v tichém secesním ráji, kam nepronikají ostré pachy a zvuky.
Ale déšť – náhlý, ostrý příval – se k tobě vlamuje spolehlivou střechou a několika patry.    
Jeho navlhlý dech tě ovívá a hromady papírů v koutech pokoje šustí.
Překvapený a nahý padáš na kolena, aby ti déšť mohl bičovat tváře a zanechávat na prsou horké kapky.
Jenže na nebi se zase někdo lekl a zatáhl zip. Zůstáváš v dusném suchu, v malé zemi, kde lidé o víkendech zalézají do spár mezi parketami a mizejí bůhví kam, tvoje jméno neumějí pořádně vyslovit ani správně napsat.
Usínáš sám za soumraku ve velké posteli, se zataženými bílými záclonami na oknech. Venku se nalévají pupeny, cvakají kolečka a tvoje teplá zimní bunda stojí ve výprodeji jen polovinu poloviční ceny.

Orlu
Opravdu, z výšky vše vypadá jinak – nejsou-li mraky, vidíme lidi, jak dole pobíhají jako mravenci, sledujeme jejich tajné radosti, slyšíme plaché modlitby, které zde nahoře
evidují a berou na vědomí tví menší kolegové s holými kulatými bříšky.
Oni ti závidí a nemají tě rádi, uráží je, když slyší skrz mraky tvůj hromový smích. Tvoje vousy nad nimi lehce vlají a ty zase odlétáš do nějakého bohy zapomenutého kouta, aby ses za soumraku v borůvčí vyspal z opice.
Já myju sklenice ve dřezu, poslouchám šum jejich hlásků a tiše se usmívám – jen já vím, kam mizíš uprostřed dne. Zavírám oči – jen já vím, kam půjdeš dnes v noci.
Někdy se smím letmo dotknout tvého ramene, když obsluhuju u dlouhého stolu, kde si užíváte červeno-bílo-červených vín.
Byl jsem vládcem hloupých ovcí, ale moje koruna z březové kůry zůstala na louce, když mě orel popadl a vynesl do vzduchu. Když mi do prsou poprvé zabodl svůj ostrý a něžný zobák.
Pasáček
Teď už mi patří jen podnos, na němž bohům roznáším alkohol, když se hádají a navzájem zraňují, když vysávají lepkavou sladkost tmavých hroznů.
Každý z nich usíná na červeném oblaku, oslněn mocí a moudrostí. Tehdy piju jejich víno a do země se zarývají růžové nehty úsvitu.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie současná Kārlis Vērdiņš

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit