Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

provaznikova vera portret

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce Věře Provazníkové. Její letní výběr z tvorby předkládáme dnes.


Sirael                  
Milujeme Tajemství
Chceme jím být uhranuti-pohlceni,
ba neváháme být ani jeho obětí.

Toužíme je pochopit,
ale současně se téhož obáváme –
ano, obáváme se vlastně jen jediného:
abychom o ně nikdy nebyli připraveni.
Tak vstupujeme do tajemství vlastně
jen proto,
aby nás nikdy neopustilo.

Jsou Znamení, Znaky, Slova,
Jména,
která jsou již
toho příslibem.

Jsou Duchové, Těla –
ale jsou i Bytosti.
A jsou jména bytostí,
kdy se nám zatají dech:
SIRAEL.
 
Magická paměť Prahy
nese už dlouho Její Obraz.
Málo záleží, zda proslulý magistr
Kelley
pro svoji Sirael skutečně stvořil
Magickou Noc.
Málo záleží,
zda Ji opravdu svedl
po paprsku Luny
až do nejzazších komnat
šílenství Rudolfova.

Ovšem. Stále totéž.
Uchopit neuchopitelné.
Jak oslovit neuchopitelné,
jež tvoří Krásu.
Lze vůbec tuto Kněžku polapit do
tvaru?
Jak subtilní musí být Síť Času,
aby v ní uvázl takový motýl
alespoň na vteřinu?

Ó Sirael!
Komu chceš tančit? Císaři – Bohu?
Či zrcadlům. Sama Sobě?
Jsi zjevení? Přelud? Přízrak?
Je Sen Skutečnosti
a Skutečnost Snu…
Chceme je vůbec oddělovat
v oné neuvěřitelné Alchymii Dění…?
Ó Sirael!
Jsi Zdání?
A není snad právě Sen
tou nejvýsosnější vizí skutečnosti?
Ó Sirael!
Pro Tebe je tu teď připraven Obřad
Hra Světel
a Stínů
Barvy Tmy
a Ohně.
Černá a bílá labuť hudby
Královská lilie Tance
Ó, Sirael!
Tvůj tanec je střežen Lunou.
Tanči –
ó Křehkosti…
Vždyť – co je tanec?
Ne-li odvěká touha Andělů
zanechat na zemi
alespoň svoji stopu?
To proto Tvé tělo – Sirael – je zároveň i duší!
Ó Sirael!
Zvolil Tě sen.
To sám Sen touží
abys byla.
A ty –
zázrakem sama sebe –
skutečně Jsi.
Posvátný pokrm
pro jazyk oka.

(K scénické baletní básni ND Sirael)



Karel Hynek Mácha
ANI LABUŤ ANI LÚNA

Ani labuť ani lúna
oblaky neoře.
Léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala.
Na práh klekla,
ruce vzpjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná;
pro mne se nesouží.
Dej jí Panno, Hvězdo čistá,
po kom ona touží.
…………..
"Ani labuť ani lúna
oblaky neoře"
Ani Anděl prosby tvojí
nevysuší moře.
Ani Anděl smutku písní
slzy nerozptýlí,
které za mne, utrápenou,
vyplakal jsi, milý.
Jak by osud do samoty
mou podobu odlil.
Ani Anděl lásky tvojí
tu mou nevymodlil.
Jen ta labuť, vykouzlená
tvojí čistou básní,
pluje duší - vprostřed noci.
Ó Hvězdo - nezhasni!
Jen temné ticho před bouří,
blesk bez nebe a bez zahřmění,
Jen marné vlny na moři  
a slunce prahne po zatmění.
I stříbrošedý úplněk
jak peníz daný na modlení.
Jen hořká Hvězda Pelyněk
svítí jako střep zrcadlení.
Ač srdce plane - nehoří,
jak svíce bdělá po setmění.
Až v duši žízeň dohoří,
bude pít vodu zapomnění.
Už vítr z domu vyklízí
všechno, co sen měl nejraději.
Co nezasel, to nesklizí,
jen odvál popel po naději.
Ač srdce plane - nehoří
a tvář se jako luna mění,
když do stínu se zanoří
v odluce němé - bez loučení.

(Z cyklu Písně lítostné)

V hospodě
Sedíme v hospodě, můj sluha a já. A já - čí sluha?
Nade mnou okno s třema krávama. A vechny - hlavy ke mně.
Hospodský pán tu ještě není a sluha už kouka do džbánu jak výr.
Pohledem hliněným. A nad ním - oslí hlava. Nad oslem réva zakroucena jak žízeň prasečí.
Co jiného. Vždyť , hospoda. Vždyť já jí nepohrdám.
Mně ale víno nikdo nedá. Jsem králem v očích všech tří krav - a víno žádné.
Napíšu dopis Dulcinee. Na papír suchý. Šustí, pije hltavě
každou krůpěj slova. Mně ale nikdo napít nedá.
A muchlám papír, na kterém jen blábol jména: Dulcinea.
Pod stolem kohout starou mísku klopí. A můj sluha? Hřeje si nohy.
Paty si pálí o kohouta. Jak zloděj - cikán...
Hospodský pán tu ještě není. Ještě nám zelí neohřál
a kohout už oklobává kosti.
- "Zabijem kohouta a upečem na svíci" - povídá sluha a do džbánu houká jako výr.
Tvář - jako mísa naďobaná, vlasy jak ovce černé.
Napíšu dopis znova.
Trhám lístky kopretinám. Kopretina - moudrá hvězda.
Je to hvězda bělovlasá, co nad námi tehdy stála... Dulcinea kotě nesla...
Zas tu trčím. Bez domova. Říkadlo si odpykávám.
Trhám papír, krůpěj hltám. Krůpěj jména: Dulcinea.
U stolu jen osel, sluha, réva zakroucená v hrdle jako rukáv pláče suchém. Ze světa, Dulcineo, zmizelo víno.
Píšu: Právě... hospoda mne jmenovala králem zdejších telat.
           A zatím já... Navěky tvůj sluha.

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

provaznikova vera praha

Pohřeb Dona Quijota
Smrt sedí v jabloni:
klepe dutými ořechy a tence hvízdá.
Na své bílé psy.
Psi po kmeni se sápou ke své paní...
Jabloň se svíjí bolestí - bok vykousaný na kost
dřeva krvácí hnědě v slinách větrných.
V keřích podrápaných syká hasnoucí šípek
nadějí.
Jen tenké hvízdání tu zní - a chvílemi hryznou
němá kola do plesniviny u cesty.
Sanchovy boty kulhají.
Vítr jim shání stopy do páru a mráz je sšívá
kostí rybí...
Jen tenké hvízdání tu zní...
a bílí psi se do zaťata rvou na chvějícím se
břiše trní...
Dulcinea - se spícím Kristem na rakvi - je do
Piety zachumlána.
Rozinante zmrzlým kopytem do slibující země
sahá - a zklamána ani nevědouc zdvihá vůz
z cesty naposledy vzhůru..

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Stalo se, že jednoho dne
se v něm už přeplnila
nádoba slz
a roztrhla se mrazem...
Tehdy jednou provždy
přirazil světu dveře
před nosem,
jakože konečně i svět
laskavě uznal,
že je velký básník --
a jeho plechové medaile
nechal viset na klice
zvenku ---
Pak zavřel na dva západy
i v sobě
Od těch dob nevycházel
a nepřijímal hosty -
ba ani tehdy,
když mu nesli víno, prý...
aby jeho krev
nepřestávala proudit -
Rozhod se pro bezčasí ---
vyjma noci, černé jak Lilith,
která s ním neměla
žádné slitování
a proto té jediné
se chtěl se vším svěřit...
Třeba jak ho děsí
po léta ztichlý mlýn
na ustrnulé vodě,
jak se celé ježí -
jak zastavené kolo
hluché Štěstěny
Nebo to zšeřelé ticho
než se dočká
prvního tónu ptáčka
za úsvitu -
Nebo jak musí
nikdy duší nepropást,
když puká hoři srdce...
Trn bez koruny Božího Krále!
Bývá to jen pár
prchavých okamžiků,
kterými pak Osud zkamení
a trčí v pustině
jak černá mohyla...
Ale přece jen jednou
udělal vyjímku -
jakože bývají noce,
kdy se Měsíc setká s Lunou
a plují pak spolu...
když za ním noční poštou
poslali jisté básně
a on zatoužil poznat
tu dívenku co je psala...
Jak naboso asi
chodí její mládí
po ostrém kamení -
pomyslel si.
Jistě nebude mít
tvář tak psí,
aby nemohla výt se světem
alespoň ještě jeden
vlčí den!
A možná ji opravdu
vede za ruku
její Anděl strážný
a proto už teď
zná Dotek křídla
a je tedy svobodná...
Na každý pád to bude
dítě,
vyvolené právě k tomu,
aby jím už navždy zůstalo -
A ona šla po vodě,
ale neutopila se,
neboť o tom nevěděla...
napadlo ho ještě.
Bůhví proč,
ale sevřel ho strach,
který se celý vtěsnal
do úzkosti,
útlejší nežli rybí kůstka
v hrdle --
Jako by ještě nikdy
nepodal panně
svoji ruku
a neztratil přitom řeč
a nezačal už zase
věřit v Boha --
Jako by předvídané
mělo už dávno svůj tvar
v úžasu -
Jako by v předtuše krásy
se tajil mnohem křehčí
půvab,
který o sobě neměl tušení -
Jako by měl za malou chvíli
přejít po sněhu,
právě napadlém
a nevyplašit přitom
anděly ticha --
Usedl ke stolu
a dal si zákaz čekat...
Ale rozsvítil svíci -
Vtom přišla...

(z básně Vladimíru Holanovi)

Kamenný oblouk
Karlova mostu -
Viděný odspoda,
jevil se jako zbytek
dlouhé, posvátné klenby
nikdy nedostavěné kaple,
v které se dneska modlí
už jen ti bez domova
a v které snad proto tak táhlo...
Karlův most!
Stále týž,
kterého Vltava s hrdostí zdvihá
na rukou k nebi
jako syna -
vždy k větší Slávě Boží!
Už jen jít po něm
znamená zvolit si Cestu Spásy...
Vzhlédl k němu -
Jeho Krása nahoře
kráčela právě zvolna
pod rozžatými lucernami
v náznacích zrůžovělého sněhu -
Neznámá v závoji, ještě zamlženém
dojatým okem něhy,
v chůzi jak ve snu schoulená
do zamilovaného Schikanedra...

I sochy se k sobě tiskly
jak tajní milenci,
kteří by prolíbali snad i kámen
při takové lásce - a ztlumily
i vlastní svatozář
pro kousek pozemského nebe...
Pak se most zlomil do tmy -
(z básně Vladimíru Holanovi)

Báj o stromu
I
Hle – Strom
                   ten zprvu sám
                               ten vykročívší, trpě
                               ve svět zdání…
Neboť tkvěl před tím pouze
                              V nevýslovně slastném
a nevěděl zprvu ani
                              kam
                                      nemaje dosud kraje.
Tak docela sám zprvu
neboť se teprve tvořila
                             tkáň bytí
                                     kolem něho
Tak docela sám
                            V dlaních s jádrem ráje,
                                     Že podobal se nářku.
                            A ještě více
                                     slze
                                           podobal se.
A jakoby celý
                           z povzdechu vzešel vlastně…

II

Tak zprvu sám
                          a útlý
                                    pněl v mukách zdání,
                          nevtělen dosud.
Neboť teprve dorůstala
                        dřeň ticha v něm…
Tak mezi snem a snem
                       nevěděl se snad ani.
Spal
       přimknut k mdlobě
                                    a nebyl vlastně.
A zdál se jen
                      sám sobě…

III

A tehdy zvolna
                    a jako mlhou ještě
                                    a přece už jistě
plula k němu Luna
                    a do sebe jej zvala.
A zdálo se mu,
                    že je plná
                                     stejně jak pustá,
že v ní je to co nezná
                    co k zjevení je třeba.
A rozevřev se jako němá ústa
                    zachtělo se mu jí
jako chleba.
A tehdy jak Velká Matka
                    se nad ním rozklenula,
že se až zachvěl...
                    neboť tak božská
nezazdála se nikdy.
                    Tak mateřská,
                                     tak opojná,
                                                tak děsná...
                    Ó Hvězda Mořská...!

Tak do sebe ho svála.
                    A on padal
                                     v hlubiny veškeré
                                                 i pěny
a o dna její se tříštil
                    a zas se zvedal
                                                a ve tmě zanikal
a v propastech se hledal...
                  Tak střemhlav vstupoval
                                                ve všechna její lůna.

V

A takto nosila jej Luna
                   ve svých lůnech:
                                              Zprvu jak sten
                    a první šelest plodu
teprv pak jako oheň
                     teprv pak jako vodu.
Zprvu jak van
                     a první obraz bouře
teprv pak jako vlnu.
                    Teprv pak jako moře.
Zprvu jako nebe
                    pak jako ptáka,
                                             pak jako rybu,
teprv pak jako sebe.
                   A ležel v ní
                                          i plul
                                                    i spal...
A zavalit se nechal
                  kulatým plodem mléka
                                        a chutnal ho i sál
a proudila jím radost
                 jako řeka.

VI

Jasným, bílým světlem
                 se mu otvírala
a hned v něm zase bledla
                 a jak by umírala...
A on jen trnul sladce
                ve snu stvořeného.
A byla krásná tak.
                 A byla matka jeho...

VII

Hle jak bílá ryba
                tančila s ním
                                        a otáčela nebem
a hledíc do něho,
                 snila...
A tak jej celého
                 prostříbřila
                                        jak šupinou sebe.

VIII

A tehdy
                  zvolna
                                     a jako mlhou ještě
                                                        počal už tušit,
že vše kolem
                 je nádherné jen snění.
A že i On a Ona...
                že zde je i není...
A tak tančil
                a ona tančila s ním
                                                       a byla Lunou zas
a byla náhle nahá.
                 Ó klíne, tmo            Ó noci
                                                            za úplňku blaha...!
Tak strnul.
                 A byl i on
                                    náhle
                                                    jakoby oním tělem chvění...
A tehdy poznal
                 zázrak zrcadlení.

IX

Jako chladná pěna
                 kolem něho vřela
a vždycky nenadále
                 břicho otevřela.
                                                 A uviděl v ní
                                                                  způsob
                                                 jakým se vše tvoří.
A byl v ní
                jako v lodi
                                      a byl v ní
                                                        jako v moři.
Jako bílá ryba
                všude před ním plula
a nocí vála jen
                a do sebe ho zvala.
A on jen žasl stále.
                                    A ona
                                                zjevovala
                                                zjevovala
                                                zjevovala
                                                zjevovala
                                                zjevovala
                                                          .
                                                          .
                                                          .

©Věra Provazníková

 fotografie Stanislava Zábrodská

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Provazníková Věra Reynek Bohuslav Holan Vladimír

Komentáře  

# Zdeněk Skála 2014-08-18
Věruško milá,úžasné...Zdeněk
Citovat
# stana2 2014-07-30
Podívejte se na její profil... zde na Čítárnách
Citovat
# Ladislav 2014-07-29
Do této chvíle jsem o ní nevěděl. Je fantastická!!! Existuji nějaké knihy s její poezií?
Citovat
# Michal 2014-07-27
O těch nejlepších se většinou nepíše. Naprosto souhlasím s Honzou. Patří mezi takové talenty jako Šiktanc, Holub, Skácel, Wernisch, Holub, Holan, Březina, Seifert a ještě pár dalších. Proč například Host nezařadil do svých každoročních knih nejlepších autorů poezie Provazníkovou opravdu nechápu.
Citovat
# Honza 2014-07-27
Jediná básnířka, která se řadí mezi špičku našich současných básníků.
Citovat
# Maria 2014-07-26
Skvostné! A já myselal, že píše jen pohádky pro děti.
Citovat