A+ A A-

Přemysl Rut, Orchestrion v hlavě – Písničky mezi poezií a divadlem

orchestrion v hlave…tohle by se vlastně hodilo na začátek – to podstatné: Jsem rád, že tuhle knihu mám doma.

Když jsem si knihu v Praze kupoval, (věděl jsem trochu, o čem je, prolistoval jsem před tím na internetu) měl jsem pocit, že se jedná o částečně individuálně pojatý zpěvník, s nějakými dokumenty doby a tak. Pan Rut mi v televizi připadal mírně nudný, ale věděl jsem, že zatímco já jsem s dr.Ivanem Vyskočilem pracoval jen jednou, on na to měl léta. A už jen tahle jejich spolupráce pro mě znamenala záruku kvality…

První překvapení byla velikost knihy – po všech těch usmrkaných kapesních zpěvníčkách a salátech a rukou psaných stránkách.

Překvapení druhé mi dělá radost doteď.
Ani jsem to netušil, ale nakladatelství přikládá ke knize CD nosič, kde Přemysl Rut některé písničky z knihy hraje na klavír a zpívá. A zpívá je  s úplně báječnýma holkama, takže jediné co mě mrzí je, že mě k tomu nepřizval. Při občasném sledování televize už jsem málem zapomenul, že ještě jsou opravdové zpěvačky, zpěvačky písní!
Jak např… slečna či paní podává Svatojanské mušky! To je osvěžení! (text jsem ihned zcizil a zařadil do svého repertoiru s uvedením pana Basse, pochopitelně)
Ne úplně všechna aranžmá “žeru“ stejně, ale ten klavír je tak jistý, tak samozřejmý, že jeho mnohotvárnost si ani neuvědomuju.

Chtělo by se mi psát dál, o ženských hlasech, o čistotě zpěvu uprostřed techno řvaní – Jenže to CD to je jen bonus! Něco navíc!
Říkám si – jak se na tu knihu bude koukat můj syn?(30) Dceru jsem zalasoval na některé texty (40) a třeba opráší klaviaturu? A mladší dcera?
No, jak se na to budou koukat? Jen to prolistují s vědomím, že to má táta v knihovně a že je to zásoba zvláštností pro časy ještě stále blíže neurčené?
Leccos pochopitelně znají.

Už jen to slovo písnička! Dnes, kdy se byvší bigbíťáci proměnili na rockery a „skládají hudbu“, (oni píší skladby, víte? prosím vás, neptejte se mě, co si o tom myslím) je slovo písnička stejného druhu, jako jiná skoro zapomenutá slova, studánka třeba, louka…plive se po dechovce, opereta jakoby nikdy nebyla. Ale dost nářku – tahle knížka – orchestrion hlavový, hlavní  i pohlavní – přináší radost a ano, trochu nostalgie po starých časech, po gramofonu, který se natahoval klikou a desky když spadly na zem se rozbily jako potom některé sny. Jsem mladý asi stejně jako pan Rut a vím, že historie není jen magistra vitae.

V podstatě si kupuješ zpěvník, doplněný dobovými dokumenty a v autorském výběru, řekl mi známý… ano, v podstatě to tak je – jenže! Ale!
Rut provedl výběr a částečně eliminoval ty zvláštní dobové dojáky od Hřbitove, hřbitove, přes - …odnáší tam těla, zohavená, až po Maminko, kup mi koníčka – smutečního koně já nechtěl jsem…eliminoval je ve prospěch srandy.
Pochopitelně každému z nás čtenářů bude v knize něco chybět, ale – není pozitivní i to, že si při listování na něco co „chybí“ vzpomeneme?
Přemysl Rut knihou svědčí, říká – tohle jsem, jsem, co mám rád.
Nejen, já vím.
Dělal jsem si i poznámky – tak třeba –
 na str. 76-.citovaný p. Charvát píše o stolicích přibitých k podlaze, aby je někdo neodnesl…
Ale to proto nebylo, ne!
„Stolice“ se upevňovaly proto, aby se jimi štamgasti při důležitější debatě nemohli tlouci po palicích, a tak si vážně neublížili – jako když vám v saloonu zabaví bouchačku.

U některých písní mohli být zmíněni interpreti byvší i současní – Vystavím si skromnou chaloupku (V. Hanka, Chaloupka) zpíval opravdu dobře Honza Nedvěd a Spirituálové.
– V Paříži, u hodin před Madelaine a nebo Diskrétní stěny cukrárny – o něco dříve – František Smolík…
 To je info ne pro mě, ale pro mladé, kteří uduc-ducaní mohou ke knize dojít i přes ucho (you tube)
Láska je jako vločka - čí je arrangement?
252-3- Vítězslav Nezval je i autorem hudby?
Máňu - tu má Eduard Fiker v detektivce Zinková cesta - takřka celý text tam je obsažen, vlastně částečně monolog toho debila než Máňu zavraždí.
Možná takové podrobnosti by podpořily příběhy těch písní a zvýšily jejich šanci na přežití, jenže - nikdo nečetl všechno. A – touží ty písně přežívat?
Nevím, jestli by se mi tak líbila skladbička – Škoda, že nejste kouzelníkem, kdyby ji nezpívala kdys, druhdy, Adina Mandlová a já si nepředstavoval, že ji zpívá mně!

A tu se dostávám do další fáze svého psaní o orchestrionu –
Já neumím noty. To je, co? No, tak poznám, kde začíná takt, jak je která nota dlouhá – přibližně, najdu základní C v osnově (to jsou ty linky kam se noty píšou, asi pět jich je jako u Poláčka) a na klavíru a tak, ale o moc víc už ne.
Otvírá se otázka – znalo dřív noty víc lidí než dnes? Zajímavé, že, ale zcela jistě nad rámec knihy i mého psaní.
Trochu je mi líto, že Přemysl nemyslel dost víc na nás, kteří celý život jen tak brnkáme u ohně a pro kamarády a uvítali bychom změnu skladby zpěvníku – jenže hrát v béčkách apod. jsme se na kytaru příliš nenaučili…
Ale knihu mám rád i přesto! (Tím teď myslím svou notovou nevzdělanost.)
 Ano, a tohle by se vlastně hodilo na začátek – to podstatné: Jsem rád, že tuhle knihu mám doma.

Protože nakonec – nakonec musím dát alespoň jeden citát:
Eduard Bass, Svatojánské mušky:
„…by zářila do světa/ ze zadečku osvěta.

Byli by pak/což dnes není/ všichni lidé osvícení
Měli by- ó, krásný sne!/ v pr…. co v hlavě ne!“

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit