T-mobile tvrdí, a bez důkazů, že na demonstraci na Letné bylo 283 000 lidí. Pokud se ale podíváme na Letnou, zjistíme, že je všechno jinak.
Letná je velká cca 7 hektarů, to je 700 arů. Jeden ar je plocha 10x10m to jest 100m2. Vezmeme-li v úvahu, že na jeden m2 se vejdou tak dva až tři lidé, pak by se na jeden ar mělo vejít 200-300 lidí. Ale to by byl po celé ploše člověk na člověku. To mohlo být jen vpředu, u hlavního pódia.
Podle fotek je zřejmě, že průměrná hustota byla mnohem menší 1-2 lidé na m2. Vezmeme-li průměr tak 150 lidí na jeden ar. Těch arů je celkem 700, takže 700x150 je 105 tisíc lidí na celou Letnou.
A je jedno kolik tam bylo turistů, kolik zvědavců, kolik organizátorů a kolik lidí skutečně demonstrovalo.

.

Takáč je ve studiu s výkonem pozvaných spokojený, ale jen do chvíle, než promluví Komárek. Ten tvrdí, že je úžasné, že se sešlo tolik lidí, kteří demonstrují jen kvůli podezření, že by se něco mohlo stát, ze by něco mohlo být zneužito, protože ohrožení demokracie nebo dokonce justice tady opravdu není.
Slova Komárka potvrzuje ideolog z Aktuálně Honzejk rovněž aktuální analýzou, ve které tvrdí, že lidé na Letné se rozhodně nechtějí připojit k Trikoloře, ale je tady určitě prostor pro něco nového, ale netvrdí, že vznikne něco nového. Ale je možné, že z toho něco nebude nic.
Takáč konečne nadhodil očekávané, jestli demonstrace není základ nové politické strany. Expertka na dělnické hnutí v Jižní Americe Dvořáková ale mluví o mase, která přijde kamkoliv a chce něco prožít. Ostatní se přímé odpovědi obratně vyhýbají.

Být celebrita v tak mladém věku, je strašná životní zkouška. Horší je být dětskou hereckou celebritou. Ovšem dětská politická celebrita, to tu ještě nebylo. Copak se asi s Gretou Thunbergovou stane za pár let? Gusta Fučíková? Ptá se spisovatel Ondřej Neff ZDE
PIONÝRKA GRETA
Greta naklonila svou hlavičku nad zeleným pionýrským šátkem a jasným pohledem spočinula na modrých dálkách, kde v šiku na planetu útočí ty zlé, neduživé, molekuly ceodvě.
Posmutněla.
Důvěrně se nakloní a vypravuje.
Vypravuje o své rodné globální straně,
o dvanácti posledních letech,
o pionýrském oddíle piár soudruhů,
o době, kdy blbci padali z nebe,
vzpomíná na soudruhy, v jejichž objetí vřelém
nachází ideovou pravdu jedinou.
Je statečná ta naše pionýrka Greta,
ta naše nová Gusta Fučíková.

Děti na FB stupidifikují. Blbnou. IQ přestává růst, přestávají mít slovník, přestávají umět řešit problémy. Nedospějí. Spoléháme na technologii a internet, zapadáme do používání sociálních sítí. Takže nepoužíváme procesy, které jsme jako homo sapiens používali během předchozích 200 tisíc let. Náš vývoj je podmíněn dvě základními potřebami: poznat zákony přírody a patřit do nějaké skupiny. Málokdo dokáže být šťastný sám.
Celý rozhovor Lucky Výborné s neurologem Martinem Janem Stránským ZDE >>

Před 70 lety (8.6.1949) vyšel Orwellův román 1984. Román, který svým obsahem předběhl dobu tím, že se proměnil v příručku pro zavádění novodobého socialismu.
Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle.
Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí>>

Finále písňové soutěže Eurovize v Tel Avivu 2019 bylo pro normálního zdravého člověka něco příšerného. Ukázka neuchopitelné šílenosti, kdy člověk váhal, zda už není za branou psychiatrické léčebny. Unylé, ničím výjimečné, melodie té nejstupidnější pop kultury jen potvrzuje, že část populace se někde už zbláznila a že připravuje lidstvo na Idiokracii v té nejodpudivější formě, vedle které film Idiocracy je jen limonádovou selankou.
Quo vadis České televize, která ukázala národu svůj zvrácený pohled na kulturu. Ne, nebyla to zábava, byl to primitivní hnus.

Kdysi bylo členství v socialistickém Svazu českých spisovatelů spojeno se značnými výhodami. Např. možnost tvůrčích pobytů na zámku Dobříš, využívání rekreačních zařízení Českého lit. fondu, nárok na vydání knih). Tím si komunisté do velké míry zavazovali umělce, aby poctivě zpívali jejich "hrdinské písně".
Dnes se nám tento bolševický trend vrací. Místo Dobříše je zde Klášter Broumov. Kádrování se oficiálně konat nebude, ale zkuste mít v mediích jako literát či ilustrátor jiný než mainstreamový názor a jednoměsíčního pobytu v Broumově se určitě nedočkáte. Nedivte se proto, že literární umělci se v poslední době tak málo vyjadřují k aktuálním problémům, kterými žije celá společnost. ZDE

Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Jean Raspail. Tábor svatých aneb o sebevražednosti bílého slabošství

Film Bláznivý Petříček. 1965. Jeden ze záběrů, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel.
"Měli jsme Řecko, renesanci a teď máme kulturu nahých zadnic!"

"Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: „Pane režis..., pardon! pane Juráček, co budete teď točit?“
Ironicky se na něj podívám. „Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil... To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!“
WWW:
Pavel Juráček. Jedinečný Deník výrazné osobnosti nové české filmové vlny