bernard_jiri
foto: Radka Páleníková


Jiří Bernard (*1946, Praha)

Vyučil se uměleckým kovářem a po nedokončení studia na strojní průmyslovce v Praze se rozhodl věnovat výtvarnému umění na lidové akademii umění pod vedením profesora Koukolského. V roce 1970 emigroval do Mnichova, kde v ateliéru profesora Nagela absolvoval Akademii výtvarného umění se zaměřením na figurální malbu v rozličných technikách a po jejím dokončení se v grafickém studiu Andor v Mnichově zaměřil na techniku leptu. V tomto období se věnoval převážně figurální malbě, ale při častých cestách po Evropě maloval krajiny v rozličných technikách.
Ve svém domě nedaleko Mnichova založil vlastní galerii a posléze i grafickou dílnu.

Ilustroval řadu knižních publikací, převážně švýcarského nakladatelství Nord-Suet Verlag;
Je držitelem mezinárodní prestižní ceny v oblasti dětské ilustrace a kresleného humoru. Na pozvání mexického ministerstva výchovy strávil dva měsíce na studijním pobytu ve Střední Americe.

Vytvořil několik scénografií pro menší divadla v Mnichově a okolí a při spolupráci s pantomimickým souborem Divadla Na zábradlí na turné po Japonsku vznikla pantomimická skupina Ladislava Fialky Bomiel, pro kterou psal scénáře a vedl režii představení Bomiel TV. Turné skupiny po Německu a Finsku kombinoval s vlastními výstavami obrazů, grafik a kreseb.

Od roku 1989 se často objevuje v Česku, publikuje ve všech známých časopisech a novinách své nově vznikající kreslené vtipy a pro vydavatelství Albatros ilustroval dětské knížky. Dnes žije v Česku natrvalo.

bernard_300_4.jpg

bernard_300_3.jpg

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův