bernard_jiri
foto: Radka Páleníková


Jiří Bernard (*1946, Praha)

Vyučil se uměleckým kovářem a po nedokončení studia na strojní průmyslovce v Praze se rozhodl věnovat výtvarnému umění na lidové akademii umění pod vedením profesora Koukolského. V roce 1970 emigroval do Mnichova, kde v ateliéru profesora Nagela absolvoval Akademii výtvarného umění se zaměřením na figurální malbu v rozličných technikách a po jejím dokončení se v grafickém studiu Andor v Mnichově zaměřil na techniku leptu. V tomto období se věnoval převážně figurální malbě, ale při častých cestách po Evropě maloval krajiny v rozličných technikách.
Ve svém domě nedaleko Mnichova založil vlastní galerii a posléze i grafickou dílnu.

Ilustroval řadu knižních publikací, převážně švýcarského nakladatelství Nord-Suet Verlag;
Je držitelem mezinárodní prestižní ceny v oblasti dětské ilustrace a kresleného humoru. Na pozvání mexického ministerstva výchovy strávil dva měsíce na studijním pobytu ve Střední Americe.

Vytvořil několik scénografií pro menší divadla v Mnichově a okolí a při spolupráci s pantomimickým souborem Divadla Na zábradlí na turné po Japonsku vznikla pantomimická skupina Ladislava Fialky Bomiel, pro kterou psal scénáře a vedl režii představení Bomiel TV. Turné skupiny po Německu a Finsku kombinoval s vlastními výstavami obrazů, grafik a kreseb.

Od roku 1989 se často objevuje v Česku, publikuje ve všech známých časopisech a novinách své nově vznikající kreslené vtipy a pro vydavatelství Albatros ilustroval dětské knížky. Dnes žije v Česku natrvalo.

bernard_300_4.jpg

bernard_300_3.jpg


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik