Image

Dobroslav Foll (*15. 7. 1922, Svítkov u Pardubic -†28. 7. 1981, Praha)

grafik, malíř, ilustrátor, karikaturista, všestranný umělec: od hudby, kresby až po interiérové a exteriérové realizace i monumentální obrazy.

Vystudoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Josefa Nováka. Od samého počátku SNDK vytvářel spolu s Ondřejem Sekorou výtvarný profil nakladatelství. Od roku 1955 svobodné povolání. V roce 1960 založil spolu s Františkem Skálou st., Zdeňkem Mlčochem a Zdeňkem Rotreklem skupinu Radar.  Od roku 1970 nesměl publikovat, věnoval se realizacím a malbě.

Bibliografie: /jen první vydání + graficky upravil více jak stovku titulů/

Průša Jaromír: Míša. Co ty rád: O samých dobrých věcech, 1951
Úlehla Ivan: Svět atomů, 1952
Novák J. V: Znáš ty stromy? 1952
Zolotovskij Konstantin: Podmořská armáda, 1953
Štruncová Olga: Pomíchané obrázky, 1953
Koval Václav: Petr, já a atomy, 1955
Jefremov Ivan A.: Sedm podivných případů, 1956
Semuškin Tichon: Žil jsem na Čukotce, 1956
Žitkov Boris: Děti, pojďte do světa, 1957
Hons Josef: Zelená nasedat! 1958
Elstner František Alexandr: Osobní auta, 1958
Růžička Jiří: Nej- nej- nej, 1959
Dom storakých služeb, 1960
Bojarová Olga-Kolbenová Alžběta: Od hlavy k patě, 1961
Korejs Milan: Ruky bozkávám, Dobrý deň, 1961
Početnice 4, 1962
Aritmetika 6, 1962
Hons Josef: Nikdo nejde sám, 1963
Jak se co řídí, 1966
Tafel Jaroslav: Prázdniny s Sherlockem Holmesem, 1966
Hons Josef: A štafeta běží dál, 1967
Heřman Zdeněk: Chyťte se nebe, 1968
Váňová V.  Hurník I.: Svět je samá pohádka, 1968
Čtvrtek Václav: Není klíč jako klíč, 1969
Válek Jiří: Zpívající psíci při měsíci, 1970
Co se čemu podobá, 1970
D´Ivoi Paul: Honba za rádiem, 1970
Ryan Patrick: Jak jsem vyhrál válku, 1993
Tučková Kateřina: Ohlédnutí za dílem Dobroslava Folla, 2008

FOLL ILUSTRACE VELRYBA

foll dobroslav ilustrace

foll ilustrace 4

foll ilustrace 3
 

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby