kadlec150.jpg
Pavel Kadlec
(*22. 9. 1977, Humpolec)

Rád se při kreslení vracím do dětských let, kdy mě strašily knížky jako Čaroděj ze země Ozz nebo Erbenova Kytice. Proto možná některé postavy vypadají na první pohled záhadně a tajuplně. Linoryty do Katčiny knížky vznikaly dlouhou a spletitou cestou. Chtěl jsem děti pobavit, a tak jsem komiksovým způsobem rozložil děj jednotlivých příběhů do panoramatických scén. Byl jsem přesvědčený o smyslu práce, která v sobě nese odkaz na středověké rytiny, váchalovské exprese i postmoderní obrozence linorytu. Při práci mi po papíře občas přeběhla má dvacetiletá želva Jůlie.

Narodil se a vyrůstal v Humpolci na Vysočině. V Praze žije devět let a po studiu na Vyšší odborné škole grafické a civilní službě v táborském šermířském sdružení pracuje jako počítačový grafik.
V současnosti studuje na UTB ve Zlíně v oboru grafický design. Jeho linoryty z knihy David, Nik a kouzelný cylindr byly již několikrát vystavovány doma i v zahraničí – naposledy na Bibianě 2005 v Bratislavě. Knížek je nakonec kromě nákladu v nakladatelství Meander ještě dvacet kusů doma vyrobených. Želvu Jůlii, o které tu je řeč, už Pavel chová patnáct let. Kdyby neměl tolik koníčků, zvládnul by možná knížek víc, ale uznejte sami: Není lepší si občas místo povinností zaletět třeba do Měsíčního království plného nočních strašidel?

certicek450_1.jpg

kadlec2_300.jpg

kadlec1_300.jpg


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik