kaspar150.jpg

Adolf Kašpar (*27. 12. 1877, Bludov u Moravského Šumperka - †29. 6. 1934, Železná Ruda)

malíř, grafik, ilustrátor

Vystudoval Akademii u Maxmiliána Pirnera, usadil se v Praze na Malé straně, letní pobyty v Loštici připomíná tamní muzeum. Ve dvacátých letech snad nejvíce vydávaný ilustrátor.

Bibliografie:

Němcová Božena: Babička, 1903
Komenský Jan Amos: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, 1908
T. G. Masarykovi v šedesátým narozeninám, 1910
Washington Irving: Pohádky z Alhambry, 1911
Neruda Jan: Romance štědrovečerní, 1916
Bartoš František: Kytice z lidového basnictva našim dětem, 1913
Čelakovský František Ladislav: Toman a lesní panna, 1917
Svobodová Růžena: Pokojný dům, 1917
Frumar Adolf: Slabikář, 1920
Jirásek Alois, Filosofská historie, 1920
Winter Zikmund: Mistr Kampanus, 1922
Rais Karel Václav: Zapadlí vlastenci, 1924
Rais Karel Václav: Západ, 1925
Jirásek Alois: F. L. Věk, 1925
Jirásek Alois: Temno, 1926
Němcová Božena: Pohorská vesnice, 1926
Jirásek Alois: Ballada z rokoka, 1926
Adolf Kašpar gratuluje Fr. Táborskému, 1926
Jirásek Alois: U nás, 1927
Březina Jan: Paměti obce Bludova, 1927
Rais Karel Václav:Kalibův zločin, 1927
Rais Karel Václav: Horské kořeny, 1927
Táborský František: Rusava, 1928
Jirásek Alois: Bratrstvo, 1929
Neruda Jan: Večerní šplechty, 1930
Rais Karel Václav: Skleník, 1930
Kalvoda Alois: Dvě hry, 1930
Rais Karel Václav: Pantáta Bezoušek, 1945
Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice, 1957

kaspar450.jpg

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik