lazanasky150.jpg

Vlastimil Lažanský (*22. 11. 1903, Senkov - †2. 3. 1977)

malíř, ilustrátor
Patřil mezi první ve výtvarné redakci SNDK, říkával, že není ze šlechtického rodu Lažanských, ale všichni mu přezdívali „hrabě“.  Graficky upravil stovky knížek pro děti.

Bibliografie: (jen ilustrace)

Tejčka Jaroslav: Příběhy štiky, 1947
Hipman Vladimír: Objevitelé hlubin, 1955
Lhotský Bohumil: Skleněné domovy, 1955
Kouzelný kámen, 1956
Capuana Luigi: Byl jednou jeden, 1959
Žabiňski Jan: Proč má slon chobot a ptáci peří, 1960
Sekora Ondřej: Ptáci krasavci, 1961
Říha Václav: Zlatý chléb a jiné pohádky, 1962
Šubrt Josef: Moře známé i neznáme, 1962
Vaněček Arnošt: Příběhy opice Jenovéfy, 1963
Erben Karel Jaromír: Zlatovláska, 1966

lazansky450.jpg

lazansky450_2.jpg

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii