pacak150.jpg

Jan Antonín Pacák (*26. 4. 1941, Měchenice u Prahy – †23. 3. 2007, Praha)

výtvarník a všestranný muzikant

Vystudoval AVU u prof. Vojtěcha Tittelbacha a prof. Arnošta Paderlíka. 
Byl např. výtvarným redaktorem dětského časopisu Sluníčko. Uspořádal přes šedesát výstav a ilustroval více než třicet knih, podílel se na sedmi animovaných filmech a vytvořil řadu divadelních a filmových plakátů.

Bibliografie (neúplná):

Wittgen Tom: V proudech ledového oceánu, 1985
Ferko Andrej: Proso, 1988
Vasiljev Boris Lvovič: Letí moje koně, 1988
Medvedev Valerij Vladimirovič: Pětkař Jura, 1989
Bradáč Jan: Zloděj myšlenek, 1990
Smrt nemá tvář, 1991
McBain Ed: Noc kouzel zbavená, 1991
Houdek Lubomír: Nejlepší výlet na světě, 1991
Lauermannová Olga: Loupežník Babinský, 1991
Bondy Egon: Cesta Českem našich otců, 1992
Heřmánková Hana: Krásně druhé, 1994
Chrastina Pavel: Olympic, 1995
Cimický Jan: Jak se z básníka stává psychiatr a naopak, 1995
Matzner Antonín: Jak se sešli, rozešli a zase sešli, 1995
Měchurová Albína: Čítanka pro 5. ročník ZŠ, 1995
Potrhlá Andula, 1996
Měchurová Albína: Český jazyk pro 5. ročník ZŠ, 1996
Marek Vratislav: Princezna ze mlejna, 1999
Čtvrtek Václav: Nezbedné pověsti, 2000
Pilařová Eliška: Co vy na to, pane Rais? 2001
Vaněk Jan J.: Blues pro čtyři tlapky, 2001
Vrba Pavel: Můj Ahasver, 2003
Beneš Jan: Psové a jiné animálie, 2004
Cimický Jan: Vrch čajové konvice, 2006
Bárta Václav: O zpěvavém království, 2006 (kol. ilustrátorů)


pacak450_2.jpg


Myšlenky z knih

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky