sasek miroslav

Miroslav Šašek (*18. 11. 1916, Praha - †28. 5. 1980, Švýcarsko)

ilustrátor, malíř, spisovatel

Miroslav Šašek, jeden z nejslavnějších českých emigrantů, světoběžník, malíř a ilustrátor, je u nás v Čechách téměř neznámý.
Narodil se v Praze na Žižkově. Vystudoval architekturu a školu kreslení a malování u profesora Otakara Blažíčka.
Po studiích kreslil pro noviny, ilustroval řadu knih, se svojí první ženou Jindřiškou navrhovali loutky.
V roce 1947 odešel do Paříže na École des Beaux Arts. Když v Československu převzali moc komunisté, rozhodl se zpátky domů už nevracet. Živil se jako reklamní grafik a architekt, od roku 1951 byl zaměstnán v české redakci Rádia Svobodná Evropa – RFE – v Mnichově.

V roce 1957 se do Paříže vrátil a začal pracovat na ilustrovaném průvodci po městě, pro děti. Kniha This is Paris vyšla v roce 1959.

Následují knihy o Londýně (1959), Římě (1960), New Yorku (1960), Edinburgu (1961) , Mnichově (1961), Benátkách (1961), San Francisku (1962), Izraeli (1962), Cape Canaveral (1963), Irsku (1964), Hong Kongu (1965),  Řecku (1966), Texasu (1967), OSN (1968), Washingtonu D.C. (1969), Austrálii (1970) a historické Británii (1974).
Bestsellerové knihy z řady To je... přinesly Miroslu Šaškovi řadu ocenění, mimo jiné zápis na čestnou listinu IBBY (1979).

Vedle práce na knihách Miroslav Šašek celý život maloval.

Po roce 2000 začaly jeho knihy vycházet v reedicích v Americe, Francii a Německu a poprvé také i v češtině.

https://www.sasekfoundation.eu/

sasek knihy to je

sasek 5

sasek 4

sasek 1


Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román