seydl_150.jpg

Zdeněk Seydl (*29. 4. 1916, Třeboň - †17. 6. 1978, Praha)

Všestranný výtvarník, výrazná tvůrčí osobnost  - malíř, grafik, typograf, ilustrátor, textilní návrhář, kostýmní a jevištní výtvarník, filmový architekt a výtvarník.

Jako dítě přišel velmi záhy o rodiče, a vyrůstal tak v rodině sochaře Karla Pokorného. Vyučil se sazečem, kurs kreslení a malování absolvoval u Jana Konůpka na Státní grafické škole, studoval u Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Jeho tvorbu charakterizuje velká svoboda projevu, pracoval jako samostatný výtvarník, ale působil také jako výtvarný redaktor v Československém spisovateli. Byl však také např. čtyři roky lakýrníkem, to když Seydlův svobodný názor opět vadil. Jeho spolupráce s divadlem nabyla trvalejšího charakteru v 50. letech. V Divadle E. F. Buriana vytvořil kostýmy pro inscenaci Vojny E. F .Buriana již v roce 1955 a celou výpravu pro Operu z pouti v roce 1956. Od roku 1957 začala jeho tvorba pro Národní divadlo, i když spolupracoval i s jinými divadly (Divadlo Na Vinohradech, Semafor). Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Filmografie je především četná v animovaných dílech, ale jsou v ní rovněž filmy hrané. Vystavoval doma i v zahraničí.
Výrazná osobnost českého výtvarného umění. Jeho obálky a grafické úpravy např. Hrabalových titulů patří mezi skvosty české typografie. Volná tvorba je částečně v Národní galerii, ilustrační v Havlíčkově Brodu.

Některá knižní ocenění:

1970 Nejkrásnější kniha ČSSR
1971 Bologna
1972 Bologna

Bibliografie:
(neúplná jen ilustrační, grafické úpravy knih vč. obálek stovky)

Fábera Miloslav: O skrytém mudrci, 1944
Glazarová Jarmila: Zahradnik Hejduk, 1944
Olbracht Ivan: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, 1947
Beaty John: Bystrousek, 1947
Prišvin Michail Michailovič: Okouzlený poutník, 1948
Kainar Josef: Říkadla, 1948
Melancholie, 1948
Korálky 10, 1949
Hádej, hádej hadači (vybrala Olga Štruncová), 1953
Baum Jiří: Ptactvo Velké Prahy, 1955
De la Fontaine Jean: Bajky, 1959
Hostomslá Anna: Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby, 1959
Seydl Zdeněk/Vladislav Jan: Abeceda, 1960
Seydl Zdenek: Růže z pouti, 1960
Kainar Josef: Říkadla, 1961 (nové ilustrace)
Vladislav Jan: Kouzelný slabikář, 1961
Macourek Miloš: Živočichopis, 1962
Roche-Mazon Jeanne: O polovičním kohoutkovi, 1962
Tucholsky Kurt: Panoptikum, 1963
Seydl Zdenek: Co jsem viděl a slyšel v trávě, 1965
Seydl Zdenek: Motýli 1, 2, 3, 1966
Borovský Karel Havlíček: Epigramy, 1966
Štruncová: První třída kašička, 1968
Tolstoj Alexej: Za zvířátky do pohádky, 1968
Vladislav: Král sedmi závojů, 1968
Štruncová Olga: První třída kašička, 1968 Premio Grafico di Bologna
Rabelais Francois: Gargantua a Pantagruel, 1968
Dvořáčková Vlasta: Uletělo čapí pero, 1969
Hejná Olga: Povídali, že mu hráli,  1969
De Coster Charles T. H.: Thyl Ullenspiegel, 1971 Premio Grafico di Bologna
Hoffman E.T.A.: Ďáblův elixír, 1971
Morgenstern: Bim Bam, Bum, 1971
Herrmann Ignát: Ztřeštěné historky, 1972
Seydl Zdenek: Kolečko, 1972
Florian Miroslav: Třesky plesky, 1972
Fischer Václav-Hanuš Jan: Malované písničky, 1975
Tanec živlů, 1976
Tanská Nataša-Seydl Zdenek: Co tu bylo, kdo tu byl? Co tu bude, kdo tu bude? 1977
Seydl Zdeněk: Kostýmy, 1977
Le Grando Grando, 1984
Suchý Ondřej: Kupte strunu za korunu, 1986
Sainer Vladimír: Necínoví vojáci, 1994


seadl400_2.jpg

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii