skala_martina.jpg

Martina Skala (*25. 3. 1958, Praha)

Výtvarnice a prozaička Martina Skala se narodila v rodině architekta a muzejní pracovnice. Její bratr David je hudebník, zakladatel skupiny Psí vojáci, v níž i dosud jako bubeník působí. Významný vliv na Martinu Skalu měli i prarodiče – babička historička umění a dědeček historik. Po absolvování pražské Hollarovy výtvarné školy se pustila do oboru historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, zároveň studovala i scénografii na DAMU. Po vysoké škole krátce pracovala ve Velké Chuchli v Praze v dostihových stájích, ale brzy navázala coby kostýmní výtvarník spolupráci s pražským Divadlem Rubín, kde tehdy působil také její první manžel, herec Ondřej Pavelka.

O Vánocích 1983 se Martině podařilo vycestovat do Paříže a do vlasti se již nevrátila. I v emigraci ale trvale udržovala kontakt s českým kulturním prostředím.

Ve Francii zpočátku pracovala mimo svůj obor: jako servírka, chůva, ale i v koňském cirkusu. Blíže své profesi se dostala až v roce 1986, kdy jako kreslíř našla uplatnění v reklamní agentuře. Opravdovým zlomem v její kariéře však byla možnost spolupracovat při tvorbě filmů jako výtvarník.

Jejím prvním vstupem do světa kinematografie byla účast na snímku režiséra Philipa Kaufmana Nesnesitelná lehkost bytí natáčeném podle stejnojmenného románu Milana Kundery. Poté získala místo u Pierra Guffroye, mimo jiné výtvarníka několika Buñuelových filmů a architekta snímku Jeana Cocteaua Orfeova závěť - působila u něj osm let jako asistentka. Coby filmová výtvarnice se v tomto období podílela i na tvorbě filmů Miloše Formana, Romana Polanského a Henri Verneuila.

V roce 1996 se při natáčení Polanského filmu Smrt a panna seznámila s fotografem Francoisem Duhamelem. Jako svého muže jej posléze i se synem Sašou (narozen 1990) následovala do Hollywoodu, kde žije dosud. Ve Spojených státech amerických se Martina Skala věnuje výhradně výtvarné užité a volné tvorbě a podle vlastních slov se neustále snaží vyrovnat s kulturním kontextem výrazně odlišným od Evropy.

Kromě toho, že se uplatňuje jako autorka obrázků různých knížek pro děti, sama se pustila i do psaní. Jako výtvarnice a spisovatelka je autorkou čtyř knih (u nás vycházejí od roku 2002) o houslistovi Variovi a nezbedných housličkách Strado. První z nich napsala jako bezprostřední reakci na podněty z hudebního světa, zejména pařížského. Literární část však následovala až po ilustracích, svérázné obrazové poctě atmosféře hudební Paříže. V dalších na podkladě prosté fabule rozvíjí vtipnou a poetickou hru situačních a obrazových nápadů, které seznamují dětské čtenáře vždy s některým zvoleným jevem klasické hudby. Je též ilustrátorkou dvou dětských knih Magdaleny Wagnerové a jedné knížky své sestry Pavly Skálové Malostranská zima.

Autorka rozvíjí typ knihy, který u nás stále nedokáže zdomácnět – bilderbuch. Ve volnosti nakládání s textem a výtvarnou složkou díla navazuje na tradici výrazných tvůrců minulých desetiletí, zejména světově ceněných Květy Pacovské a Petra Síse, ale i v Praze žijícího Josefa Palečka. Čtenářsky atraktivní je také vyváženost výtvarné a literární složky jejích knih.

Bibliografie (česky):

Skala, Martina. Strado & Varius (Brio, 2002) /Zlatá stuha/
Skala, Martina. Strado & Varius aneb Setkání s Mozartem (Brio, 2003)
Wagnerová, Magdalena. Jablečňák (Brio, 2003)
Skala, Martina. Strado & Varius ve škole Johanna Sebastiana Bacha (Brio, 2004)
Skala, Martina. Strado & Varius a léčka Rudého abbé (Brio, 2005)
Wagnerová, Magdalena. Žabina & spol. (Brio, 2005)
Šmíd, Jan. Obrázky z Paříže (Gutenberg, 2005)
Březinová, Ivona (podle libreta E. Schikanedera). Kouzelná flétna. (Bon Art, 2006)
Skálová, Pavla. Malostranská psí zima (Albatros, 2007)
Skálová, Pavla. Malostranské psí jaro (Knižní klub, 2009)
Wagnerová Magdalena: Hlupýš (Mladá fronta, 2009)
Zdroj: www.czlit.cz a www.citarny.cz

skalapsizima400_2.jpg

il_skala_martina1.jpg

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik