Image

Toyen (*21. 9. 1902, Praha, - †9. 11. 1980, Paříž)

malířka, ilustrátorka

Civilním jménem Marie Černínová. Spojena celoživotním přátelstvím s Jindřichem Štýrským(†1942). Patřili k Devětsilu, od roku 1925 vyhlásili vlastní směr artificielismu (jejich odnož surealismu), který je nakonec vedl k založení Skupiny surealistů v ČSR, roku 1934. Po roce 1947 žila v Paříži kde byla členkou surealisticke skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda.

Bibliografie:

Štýrský Jindřich: Průvodce Paříží a okolím, 1927
Štýrský Jindřich: Paříž v noci, 1927
Kopta Josef: Jediné východisko, 1930
Marguerite d’Angoulême, královna navarská: Heptameron novel převznešené a přeslavné princezny Markéty d’Angouleme, královny Navarské, 1932
Hoethe Johann Wolfgang: Deník, 1932
Kohout Alois Bohumil: Bílá Noc, 1932
Royer Louis Charles: Lásky na ostrově Port-Cros, 1933
Scheinpflugová Olga: Dvě z nás, 1933
Shelley P. B.: Básně, 1933
Buck Pearl: Dobrá země, 1934
První výstava surrealistů, 1935
Buck Pearl: Synové, 1936
Buck Pearl: Matčin osud, 1936
Nezval Vítězslav: Anička Skřítek a slaměný Hubert. 1936
Štýrský a Toyen, 1938
Les spectres du desert, 1939
Podroužek Jaroslav: Neuvěřitelný příběh, 1939
Bruce Leo: Případ pro tři detektivy, 1940
Bulan Josef Petr: Myší past, 1943
Toyen, 1945
Střelnice, 1946
Schovej se, válko“ 1946
Rolland Romain: Jan Kryštof, 1949
Breton André: Toyen, 1953
Štýrský a Toyen, 1967
Ivsic Radovan: Le puits dans la tour, 1967
TIR, 1973
Toyen, 1974
Štyrský - Toyen – Heisler, 1982

toyen450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik