Image

Toyen (*21. 9. 1902, Praha, - †9. 11. 1980, Paříž)

malířka, ilustrátorka

Civilním jménem Marie Černínová. Spojena celoživotním přátelstvím s Jindřichem Štýrským(†1942). Patřili k Devětsilu, od roku 1925 vyhlásili vlastní směr artificielismu (jejich odnož surealismu), který je nakonec vedl k založení Skupiny surealistů v ČSR, roku 1934. Po roce 1947 žila v Paříži kde byla členkou surealisticke skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda.

Bibliografie:

Štýrský Jindřich: Průvodce Paříží a okolím, 1927
Štýrský Jindřich: Paříž v noci, 1927
Kopta Josef: Jediné východisko, 1930
Marguerite d’Angoulême, královna navarská: Heptameron novel převznešené a přeslavné princezny Markéty d’Angouleme, královny Navarské, 1932
Hoethe Johann Wolfgang: Deník, 1932
Kohout Alois Bohumil: Bílá Noc, 1932
Royer Louis Charles: Lásky na ostrově Port-Cros, 1933
Scheinpflugová Olga: Dvě z nás, 1933
Shelley P. B.: Básně, 1933
Buck Pearl: Dobrá země, 1934
První výstava surrealistů, 1935
Buck Pearl: Synové, 1936
Buck Pearl: Matčin osud, 1936
Nezval Vítězslav: Anička Skřítek a slaměný Hubert. 1936
Štýrský a Toyen, 1938
Les spectres du desert, 1939
Podroužek Jaroslav: Neuvěřitelný příběh, 1939
Bruce Leo: Případ pro tři detektivy, 1940
Bulan Josef Petr: Myší past, 1943
Toyen, 1945
Střelnice, 1946
Schovej se, válko“ 1946
Rolland Romain: Jan Kryštof, 1949
Breton André: Toyen, 1953
Štýrský a Toyen, 1967
Ivsic Radovan: Le puits dans la tour, 1967
TIR, 1973
Toyen, 1974
Štyrský - Toyen – Heisler, 1982

toyen450_1.jpg


Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román