zabransky150.jpg Adolf Zábranský (*29. 11. 1909, Rybí u Nového Jičína na Moravě - †9. 8. 1981, Praha)

malíř, kreslíř, tvůrce monumentálních nástěnných děl

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Františka Kysely, po třech letech přestoupil a dokončil studia na AVU u prof. Williho Nowaka.
1958 také jeho ilustrace přispěly k ceně na EXPO v Bruselu
1970 národní umělec
1972 čestná listina Ceny H. Ch. Andersena
1973 Bologna
1974 Nejkrásnější kniha ČSSR

 

Bibliografie /neúplná/:

Zábranský Adolf: Svatí patronové čeští, 1939
Rosůlek Jan Václav: Ztracený generál, 1940
Rosůlek Jan Václav: Mezi dvěma bajonety, 1940
Michl Karel: Kousky Františka Housky, 1941
Třebízský Václav Beneš: Národní pohádky, 1941
Kubín Josef Štefan: Pestrý kolotoč, 1942
Kulda Beneš Metod: Kuldovy moravské národní pohádky, 1942
Sládek Josef Václav: Sládek dětem, 1943
Kubín Josef Štefan: Když se čerti rojili, 1944
Čarek Jan: Ráj domova, 1948
Kubín Josef Štefan: Princezna pohádka, 1947
Denk Petr: Do kola, 1951
Hrubín František: Je nám dobře na světě, 1951
Olbracht Ivan: Ze starých letopisů, 1952
Branislav František: Píseň dětství, 1952
Čarek Jan: Radost pro radost, 1954
Čarek Jan: Srdce potěšení, 1957
Hrubín František – Zábranský Adolf: Kytička z náčrtníku, 1958
Hrubín František: Sluneční úsměv, 1960
Steams Monroe: Underneath My Apple Tree, 1960
Čarek Jan: Kolo radovánek, 1961
Zábranský Adolf: Zlatá brána otevřená, 1963
Sládek Josef Václav: Zlaté slunce, bílý den, 1966 Premio Grafico di Bologna
Brukner Josef – Zábranský Adolf: Veselý rok, 1971
Čarek Jan: Čarokruh. 1971
Zábranský Adolf: Věneček veršů z české poesie pro děti, 1972

Zábranský Adolf: České a moravské národní pohádky, 1974
Jelen Josef: Od jara do jara, 1978
Němcová Božena – Seifert Jaroslav: Mahulena, krásná panna, 1982
Drda Jan: České hádanky v podání J. Drdy, 1984
Baleka Jan: Adolf Zábranský, 1999


zabransky450_1.jpg

zabransky450_2.jpg

Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid