zabransky150.jpg Adolf Zábranský (*29. 11. 1909, Rybí u Nového Jičína na Moravě - †9. 8. 1981, Praha)

malíř, kreslíř, tvůrce monumentálních nástěnných děl

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Františka Kysely, po třech letech přestoupil a dokončil studia na AVU u prof. Williho Nowaka.
1958 také jeho ilustrace přispěly k ceně na EXPO v Bruselu
1970 národní umělec
1972 čestná listina Ceny H. Ch. Andersena
1973 Bologna
1974 Nejkrásnější kniha ČSSR

 

Bibliografie /neúplná/:

Zábranský Adolf: Svatí patronové čeští, 1939
Rosůlek Jan Václav: Ztracený generál, 1940
Rosůlek Jan Václav: Mezi dvěma bajonety, 1940
Michl Karel: Kousky Františka Housky, 1941
Třebízský Václav Beneš: Národní pohádky, 1941
Kubín Josef Štefan: Pestrý kolotoč, 1942
Kulda Beneš Metod: Kuldovy moravské národní pohádky, 1942
Sládek Josef Václav: Sládek dětem, 1943
Kubín Josef Štefan: Když se čerti rojili, 1944
Čarek Jan: Ráj domova, 1948
Kubín Josef Štefan: Princezna pohádka, 1947
Denk Petr: Do kola, 1951
Hrubín František: Je nám dobře na světě, 1951
Olbracht Ivan: Ze starých letopisů, 1952
Branislav František: Píseň dětství, 1952
Čarek Jan: Radost pro radost, 1954
Čarek Jan: Srdce potěšení, 1957
Hrubín František – Zábranský Adolf: Kytička z náčrtníku, 1958
Hrubín František: Sluneční úsměv, 1960
Steams Monroe: Underneath My Apple Tree, 1960
Čarek Jan: Kolo radovánek, 1961
Zábranský Adolf: Zlatá brána otevřená, 1963
Sládek Josef Václav: Zlaté slunce, bílý den, 1966 Premio Grafico di Bologna
Brukner Josef – Zábranský Adolf: Veselý rok, 1971
Čarek Jan: Čarokruh. 1971
Zábranský Adolf: Věneček veršů z české poesie pro děti, 1972

Zábranský Adolf: České a moravské národní pohádky, 1974
Jelen Josef: Od jara do jara, 1978
Němcová Božena – Seifert Jaroslav: Mahulena, krásná panna, 1982
Drda Jan: České hádanky v podání J. Drdy, 1984
Baleka Jan: Adolf Zábranský, 1999


zabransky450_1.jpg

zabransky450_2.jpg


Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky