zavrel150.jpg

Štěpán Zavřel (*25. 12. 1932, Praha - †25. 2. 1999)

Emigroval již v padesátých letech po krátkém působení v trikovém filmu u Jiřího Trnky.
Studoval v Římě na Accademia di belle Arti malbu a scénografii na Kunstakademie v Mnichově. S Otakarem Božejovským založili nakladatelství Bohem Press, v Itálii založil výtvarnou školu. Je uznávám především v zahraničí.


Bibliografie: (jen první vydání)

Sie folgen dem Stern, 1967
Grimm Jacob a Wilhelm: Sterntaler, 1969
Erde, unser schöner Stern, 1971
Salz ist mehr als Gold, 1973
Venedig morgen, 1974
The Last Tree, 1978
Bolinger Max: De bernebrege, 1981
Mein erstes Weihnachtsbuch, 1982
Peter und Hansi, 1987
Der Garten des Tobias, 1988
Hasler Eveline: Die Blumenstadt, 1988
In Betlehem geboren, 1989
Lietajuci deduško, 1991
Bolinger Max: Jacob der Gaukler, 1991
Bolinger Max: Le pont des enfants , 1991
Die verlorene Sonne, 1992
Bolinger Max: Jona, 1994
Schindler Regin: Mit Gott unterwegs, 1995
Bolinger Max: Riesebgebirge, 1996
Sen v Benátkách (původní vyd. v roce 1974, podle italské reedice z roku 2001), 2016

zavrel450_1.jpg

zavrel450_3.jpg

zavrel450_2.jpg

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román