zeman spaleny ludmila

Ludmila Zeman Spaleny (*1947, Gottwaldov, nyní Zlín)

filmařka, autorka a ilustrátorka

Dcera významného české režiséra Karla Zemana. Jako výtvarnice spolupracovala na filmech Ukradená vzducholoď, Na kometě, Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence aj.

Začala v raném věku ve studiu svého otce, proslulého filmaře Karla Zemana. Pomáhala tvořit loutky pro jeho kreslené filmy, později psala scénáře, režírovala a ilustrovala dětské knížky. V roce 1984 se s manželem a dvěma dětmi přestěhovala do Kanady, učila ve Vancouvru, vytvořila kreslené filmy pro Sesame Street a se svým manželem kreslený film Lord of the Sky pro National Film Board (získal nominaci na Oskara a řadu dalších ocenění). Dnes žije v Montrealu a píše a ilustruje dětské knihy. Dostala řadu cen a uznání, např. v r. 1995, Governor General's Award za ilustrace v knížce The Last Quest of Gilgamesh.

Bohužel její autorské knížky jsou českému čtenáři zcela neznámé, neboť již několik let se stále nenašel nakladatel, který by se jejich knih přes nabízené granty z kanadské strany ujal.

Bibliografie:
Zinnerová Markéta: Linda, kočka zahradni, 1982
Ostěr Grigorij: Kratochvíle s hadem na půl míle, 1985
Zeman Ludmila: Gilgamesh the King, 1998
Zeman Ludmila: The Revenge of Ishtar, 1998
Zeman Ludmila: The Last Quest of Gilgamesh, 1998
Zeman Ludmila: The First Red Maple Leaf, 1999
Zeman Ludmila: The First Red Maple Leaf, 1999
Zeman Ludmila: Sinbad: From the Tales of the Thousand and One Nights, 1999
Zeman Ludmila: Sinbad in the Land of Giants, 2001
Preussler Otfried: Čarodějův učen, 2003
Zeman Ludmila: Sinbad's Secret, 2003
Zeman Ludmila: Lord of the Sky, 2009

https://www.ludmilazeman.com/
info (zavinac) ludmilazeman.com

zemanova1


Myšlenky z knih

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid