matlovicova150 Martina Králová - Matlovičová (*24. 12. 1975, Bratislava)

Štúdium: 1990-94 Škola užitkového výtvarníctva, odbor výstavníctvo a propagačná grafika, 1994-99 VŠMU, katedra animovanej tvorby.  Venuje sa: voĺná tvorba, ilustrovanie. Žije a tvorí v dedinke Doľany, okr. Pezinok

Výstavy:
Michalský dvor - Xichty  2005
BIB 2007, 2005, 2003, 2001

Ilustrované knihy:
Stará Ester: Chrochtík a Kvíkalka na cestě za blýskavým prasátkem, 65. pole, 2012
Stará Ester: A pak se to stalo! Albatros, 2010
Dokonalá Klára (Gabriela Futová, Mladé letá, Bratislava, 2008)
Denis a jeho sestry  (Toňa Revajová, Slovart, Bratislava, 2007)
Drevený tato (Tomáš Janovic, Marenčin PT, Bratislava 2007)
Der Elefant und die Pilze (Jurij Brezan, Domovina-Verlag 2006)
Mačky vo vreci (Jaroslava Blažková, Q 111, Bratislava, 2005)
Pomocník z literatúry pre 5. ročník základných škôl (Jarmila Krajčovičová, Orbis PictusIstropolitana, Bratislava, 2004)
Lienky z piatej B (Dagmar Pokorná, Q 111, Bratislava, 2003)
Keď lietame na veľrybe (František Rojček, Prima Art, Bratislava, 2003)
Kým budem? (Martina Matlovičová, Christiania, Poprad, 2002)
Moja rodina (Martina Matlovičová, Christiania, Poprad, 2002)
Mojka, Jojka, Komínová striga a baranček Albert (Rudolf Dobiáš, Q 111, Bratislava,2001)
Všetky deti sú dobré (zost. Viera Prokešová, Columbus, Bratislava, 2001)
Všetky moje zvieratá (Kveta Dašková, Q 111, Bratislava, 2001)
Ohňostroj pre deduška (Jaroslava Blažková, Q 111, Bratislava, 2000)
Prísne nepovinné (René Bilík, Kveta Dašková, Q 111, Bratislava, 1999)


matlovicova450_1

matlovicova450_2

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román