liman antonin

Antonín Václav Líman (*7. 4. 1932, Praha – 2. 5. 2018, Vancouver)

japanolog, překladatel a pedagog, spisovatel

Studoval na Univerzitě Karlově a od roku 1967 na tokijské Univerzitě Waseda. Po roce 1968 se již do Prahy nevrátil, odcestoval do Kanady. Emeritní profesor univerzit v kanadském Torontu a japonském Otemae. V současnosti přednáší také na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru.
Publikoval přes čtyřicet studií a esejů o japonské literatuře v různých světových časopisech a sbornících.

2008 – Cena Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Masudžiho Ibuse
2009 – Cena za významný kulturní přínos od Japonské společnosti překladatelů v Tokiu

Knihy v češtině:
Pár much a já - výběr z haiku japonských básníků: Bašó, Isso, Buson, Santók
Boží člověk Issa - rozsáhlý výběr z díla Kobajaši Issy, haiku
Chrám plný květů - Výběr ze tří století japonských haiku
Mezi nebem a zemí
Paměť století: Ibuse Masudži
Kouzlo šerosvitu
Věčný polštář z trávy
Krajiny japonské duše, eseje o japonské literatuře
Mistři japonského filmu, 13 esejů

 

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik