carek150.jpg

Jan Čarek (*29. 12. 1898, Heřmaň u Písku – †27. 3. 1966, Praha)

básník, spisovatel

1910 – 1918 studoval gymnázium v Písku, v devatenácti odveden do války, od roku 1919 pracoval jako úředník u železnic do roku 1946. Poté se věnoval svobodnému povolání. Jeho první knížka pro děti vznikla až v roce 1948, nejslavnější verše O veselé mašince už vyšly jedenáctkrát. Byl velkým stoupencem leporel pro děti. Publikoval v mnoha časopisech i novinách, jeho verše inspirovaly celou řadu skladatelů např. J. B. Foerstra, Ilju Hurníka, Petra Ebena aj. Jeho knížky také byly přeloženy do cca sedmi jazyků.

Bibliografie:

Vojna, 1920
Chudá rodina z Heřmaně, 1924
Temno v chalupách, 1926
Smutný život, 1929
Tři baldy o válce, 1934
Hvězdy na nebi, 1934
Balada o Kýrovi, 1934
Všechny chalupy,. 1936
Tváří k vesnici, 1938
Svatozář, 1939
Devítiocasá kočka, 1936
Básně rolníků, 1939
Temno v chalupách, 1941
O životě a literatuře, 1941
Maminka, 1941
V zemi české, 1942
Na špičku nože, 1943
Železná panna, 1946
Mezi dvěma ohni, 1947
Dopis na věčnost, 1947
Ráj domova, 1948
Jan Opolský, 1949
Heřmaň, 1952
Zvířátka – naši přátelé, 1953
Zlatý dětský věk, 1953
Bajky o nástrojích, 1953
Radost nad radost, 1954
Náš jeden rok, 1954
Máš rád stromy? 1954
O velkých maličkostech, 1955
Co si povídaly stroje, 1955
Ovoce, ovoce na naší zahrádce, 1957
Co zvířátka dovedou, 1957
Bylo – nebylo, 1957
Veselý věneček, 1958
Svíce potěšení, 1958
Dobrý den, zvířátka, 1958
Od jehly k mašinkám, 1960
Kreslíme rozprávku k medvídkovej chalúpke, 1960
O veselé mašince, 1961
Na polane, na lúke, 1961
Kolo radovánek, 1961
Dve mašinky, 1961
Farby, farbičky, 1962
10 kuriatok, 1963
Políčko, pole, 1963
Nejkrásnější zvířátko, 1963
Cose to děje? 1965
Čarokruh, 1971 (výbor Z. K. Slabý)
Motýlí čas, 1978 (pásmo V. Stžuchl)
To jsou divy, 1981

Inspirující myšlenky...

Nikoli pro nic za nic starodávní moudří lidé zobrazovali a vyličovali Štěstěnu jako bytost slepou, nemající vůbec zraků. Vždyť zahrnuje svými poklady stále jen lidi špatné a nehodné, nikdy si nevybírá nikoho ze smrtelníků se soudnou rozvahou, naopak, pobývá nejraději u těch, kterým by se musela zdaleka vyhnout, kdyby viděla; a co je nadevše horší, daří nás rozličnými, ba přímo opačnými pověstmi, takže se člověk špatný pyšní pověstí dobrého muže a naopak, muže zcela bezúhonného stíhá pověst škodlivá.
Apuleius, Zlatý osel