bartikova heda biografie

Heda Bartíková (*27. 3. 1944)

spisovatelka

Podílela asi na třicítce titulů a většinu prostě sama napsala. Žije Na Malovance a publikuje od roku 1977. Knižně debutovala deset let poté.

Slepí a hluší (1988)
Cílová rovina (1989)
10x horor (1991)
Umřeš v pachu benzinu (1993)
Hrůzy (1993)
Hledejte v kobkách (1993)
Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995)
Utajenky (1995)
Hvězdné střípky (1996, s Olegem Reifem)
Se mnou mě baví svět (1997)
Případ první nájemné vraždy (1998)
Ortel (1998, s Miroslavem Kučerou)
Důvěrné rozhovory (1999)
Až mě andělé (1999)
Rvu se se životem (2000)
Ukřižovaná krása (2002)
Pivrncova bichle (2010)
Na půl žerdi (2016).

Další čtyři tituly (Nezabiješ!, Stalo se pak, že zabil, Zločin v galerii a Velké zločiny české) napsala v letech 1997, 1999, 2001 a 2003 s Romanem Cílkem
S Vlastou Bittnerovou mezitím spolupracovala roku 2000 na trilogii Cesty ke štěstí, O smutku a štěstí a Trny do srdce.

Je taktéž a mimo jiné spoluautorkou publikací Slepí, hluší (1988), Čekání na sebe (1992), Podivné vraždění (2013) a Galerie nesmrtelných (1999-2002) a převyprávěla rovněž (četné) Pohádky Boženy Němcové (2000) i přesně tucet prací Julese Verna - včetně jeho méně známých románů Zelený paprsek a Černé indie (sic).

Je rovněž autorkou předmluv a fejetonů, uskutečnila stovky rozhovorů. I knižně vyšly třeba ty s Jaroslavem Šterclem či Janem Vodňanským.

Roku 2000 převzala Heda Bartíková Evropskou cenu a Kafkovu medaili za uměleckou činnost. Cenu Miroslava Ivanova (2014).
A její Portrét černé vdovy získal cenu České společnosti Sherlocka Holmese jako nejlepší detektivka.

Inspirující myšlenky...

Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život... Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“
Aldous Huxley: Kontrapunkt