binar

 

Ivan Binar (*25. 6. 1942, Boskovice)

Po maturitě na jedenáctiletce v Opavě pracoval krátce jako pomocník na pitevně veterinárního výzkumného ústavu. Poté byl s obtížemi přijat na Pedagogický institut v Ostravě, kde absolvoval v roce 1963 v oborech český jazyk, dějepis a výtvarná výchova.

Po vojně učil devět měsíců na devítiletce v Dolním Benešově, odkud odešel, dva měsíce byl korektorem v tiskárně, pak tři roky pedagogickým pracovníkem v ostravském Domě pionýrů a mládeže. V letech 1968 až 1971 byl redaktorem měsíčníku Tramp.

V únoru 1971 zatčen a obviněn podle paragrafu 100 1/c - tedy z pobuřování, z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, jehož se měl dopustit tím, že účinkoval v muzikálu Syn pluku P. Podhrázkého, J. Fraise a E. Schiffauera v ostravském divadelním klubu Waterloo, že uveřejnil povídku Mùj bratr Kain a že napsal divadelní hru O hostu a rybě, čímž vyjádřil svùj postoj k bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy. V procesu s deseti obžalovanými (kauza Podhrázký a spol.) byl městským soudem v Ostravě v roce 1972 odsouzen ke dvanácti měsícùm nepodmíněně. Trest si odpykal dílem v ostravské vazbě, zbytek v Plzni na Borech.

Mezi vazbou a výkonem trestu a po propuštění pracoval jako závozník u n. p. Bytostav, pak jako strojník v elektrárně Vítězný únor.

V roce 1977, po podepsání Charty 77, se i s rodinou po nátlaku StB vystěhoval do Vídně. Zde pracoval jako restaurátor porcelánu a tlumočník. V roce 1983 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a odstěhoval se do Mnichova. Spolu s rádiem poté přešel v roce 1994 i do Prahy.

První publikovanou prózou byla mikropovídka Sny v láhvi v Mladém světě (1962), pak písňové texty pro ostravské Divadélko pod okapem v Repertoáru malé scény, povídky v Červeném květu, v brněnském Kurýru, v Sešitech pro mladou literaturu, pohádky v pořadu Hajaja pražského rozhlasu.

Bibliografie

Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá (Profil, 1969)
Kdo, co je pan Gabriel? (edice Petlice,  1974; torontské nakladatelství 68 Publishers, 1978; německy v nakladatelství Ullstein, 1985).
Rekonstrukce (Expedice,  1977; německy v nakladatelství Ullstein, 1985)
Kytovna umění  (Obrys, 1988; Západočeské nakladatelství, 1991; německy v nakladatelství Paul Zsolnay, 1997)
Den, kdy slétly vlaštovky (spolu s díly E. Kantůrkové a K. Pecky v publikaci Tři prózy z trezoru ve vydání Evropského kulturního klubu, 1990; Mladá fronta, 2006)
Jeníkova práce (Nakladatelství Hynek, 1996)
S kouzelníkem do světa (Albatros, 1997)
Ohrada (Mladá fronta, 1997)
Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa (Nakladatelství Hynek, 2000)
Kilo jablek pro krále (Mladá fronta, 2003)
Egonek na útěku (Host, 2004)
Den, kdy slétly vlaštovky (MF, 2006) 
Bibiana píská na prsty (Meander, 2009)
Králík Fiala (Česká televize, 2011)
Jen šmouha na nebi (Torst, 2013)

Zdroj https://ivan.binar.cz


Myšlenky z knih

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.