branald1.jpg

Adolf Branald (*4. 10. 1910, Praha - †28. 9. 2008 Praha)

Narodil se v kočovné herecké rodině a stal se první českou dětskou filmovou hvězdou. Byl mimo jiné prvním československým hercem, to když v roce 1918 hrál ve dvou filmech natočených jeho otcem. Proslavil se hlavně rolí ve filmu Venoušek a Stázička.
Maturoval na obchodní akademii (1932) a pak vystřídal mnoho povolání - byl úředníkem, obchodním zástupcem olejářských firem, pianistou, knihkupcem, vedoucím autodílny, výpravčím, tiskovým mluvčím prezidenta drah, redaktorem.
Od začátku 60. let spisovatelem na volné noze. Od sedmdesátých let, ale nemohl publikovat, jelikož v roce 1969 vystoupil z KSČ. Adolf Branald je ženatý, má tři děti a sedm vnoučat.

Na svém kontě má na třicet knih, proslavily ho především románové reportáže, které dovedl k dokonalosti, a historické a společenské romány. Začínal ve 30. letech jako autor ochotnických veseloher se zpěvy, které psal společně se svým otcem Richardem. S divadelním prostředím souvisí i jeho první román Stříbrná paruka z roku 1947, dvoudílná kronika o českých kočovných společnostech. Od tradičního vypravěčství a starosvětského idylismu se Branald v dilogii o Sevemím nádraží propracovával k próze se závažnějším obsahem i formou, který se však po komunistickém puči v roce 1948 nesetkal s nadšením. Autorův smysl pro všední maličkosti a obyčejné lidi, kteří vystupují proti fašismu, protože instinktivně cítí, že je to tak správné, se ale dostával do rozporu s realitou socialistického realismu. Například Lazaretnímu vlaku byla vytýkána naprostá bezideovost a zcela evidentní nepochopení role komunistů a Sovětského Svazu ve válce atd.

Ocenění:
Zasloužilý umělec (1965)
Cena PEN klubu (1996)
Cena M. Ivanova za nejlepší knihu literatury faktu (2003)

Bibliografie:

Stříbrná paruka, 1947, o kočovných hercích
Severní nádraží, 1949
Lazaretní vlak, 1950, rozšířen 1959
Chléb a písně, 1952
Hrdinové všedních dnů, dva díly 1953 - 1954
Dědeček automobil, 1955, historický román
Vandrovali vandrovníci, 1956
V hlavní roli Matyáš
Ztráty a nálezy
Zlaté stíny
Důvod k zabití
Zrození velkoměsta
Král železnic, 1959, román o vzestupu a pádu jednoho podnikatele
Skříňka s líčidly, 1960, román z hereckého prostředí
Kouzelné zrcadlo, 1961, román o malíři Cyrilu Boudovi
Voják revoluce, 1962, o pracovníku KSČ J. Harusovi
Promenáda s jelenem, 1963
Tisíc a jedno dobrodružství
Vizita, 1967
Důvod k zabití, 1969
Sentimentální průvodce po pražském nábřeží, 1970
Valčík z Lohengrina, 1972
Dva muži v jedné válce, 1979
Zlaté stíny, 1980
My od divadla, 1983
My od filmu, 1988
Andělské schody
Pražské promenády
Báječní muži na okřídlených ořích
Živé obrazy, 1992, vzpomínky
Děkovačka bez pugétů, 1995, vzpomínky
Můj přítel Kamil, 1998
Věnec z rákosu, 2000
Slečna Cililink, 2001
Převleky mého města, 2002
Tichý společník 2005

Utajený kouzelník Vojtěch Kubašta, 2006


Myšlenky z knih

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii