brezina otokar

Otokar Březina (*13.9. 1868, Počátky – †25.3. 1929, Jaroměřice nad Rokytnou)
vlastním jménem Václav Jebavý

básník a spisovatel

Celé Březinovo dílo prostupuje základní zákonitost: každé vzepětí, opojení či radost je vzápětí vystřídáno depresí, únavou a smutkem. Tyto dva póly, mezi nimiž Březinův básnický svět osciluje, ovládají nejen myšlenkovou vrstvu jeho poezie, ale ovlivňují i tvar jeho veršů – v básnických vizích, v nichž je vyostřen konflikt mezi snem a skutečností.
Březinova básnická tvorba, stojí často na pomezí mezi uměním a filozofickou meditací, patří umělecky i myšlenkově k nejnáročnějším hodnotám evropského literárního symbolismu.

Roku 1928 získal Státní cenu za literaturu.

Dílo:
Román Eduarda Brunnera (1891) nepublikován
Tajemné dálky (1895)
Svítání na západě (1896)
Větry od pólů (1897)
Stavitelé chrámu (1899)
Ruce (1901)
Hudba pramenů (1903)
Skryté dějiny – kniha esejů vyšla poprvé v úplnosti 1970
Hudba pramenů a jiné eseje (1989), (1996).
Korespondence I (1884-1908)
Korespondence II (1909-1929) (2004)

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka