divis ivan

Ivan Diviš
  (*18. 9. 1924, Praha – †7. 4. 1999, Praha)

básník, esejista

Vystudoval filozofii a estetiku na UK, v padesátých letech pracoval jako soustružník po krátké kariéře editora v Rudém právu, v šedesátých letech redaktorem v Mladé frontě. V roce 1969 emigroval do Německa, vrátil se až po roce 1989. Zemřel při pádu ze schodů ve vlastním domě.

Básnické sbírky
Balada z regálu (1946, s Kamilem Bednářem)
První hudba bratřím (1947)
Uzlové písmo (1960)
Rozpleť si vlasy (1961)
Deník molekuly
Eliášův oheň
Morality
Chrlení krve (1964)
Umbriana (1965)
V jazyku Dolor (1966)
Povíme si to! (1967)
Sursum (1967)
Thanatea (1968)
Noé vypouští krkavce (1975)
Přece jen (1977)
Křížatky (1978)
Průvan (1978)
Beránek na sněhu (1981)
Odchod z Čech (1981)
Žalmy (1986)
Obrať koně! (1988)
Moje oči musely vidět (1991)
Tresty (1994)

Pro děti
Říkadla a kecadla, podtitul Pokusy pro děcka (2004, vydáno posmrtně)

Další knihy
Teorie spolehlivosti (část 1972, celé dílo 1994)
Noc, nebudeš se bát

Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti
Útěcha? Jen hudba, hudba proto, protože na dosud nevysvětlitelný způsob odkazuje k vyšší inteligenci, protože je avízem, že existují ještě jiné světy, než je ten náš, nejhorší ze všech myslitelných.

Před lidmi nesmíte nikdy nic dát najevo; všechno musí zůstávat skryté, ale nalicho skryté, a tedy prolhané, a s touto prolhaností pak úspěšně operujete; dáti najevo – okamžitě si přičtěte následky. Ve světě lidí pro pravdu, ba co dím, pravdivost, není místa. Například básník, který dá najevo, že už má všeho dost, a to nikoli poezie, ale především lidí, že se jich straní a přeje si, uplahočen a přetížen, už jenom slušně umřít, doslechne se: no jo, dědek, s tím je šlus, ten už je vypsanej. Toť „soud“ nad obětovaným životem.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Tato pustá a nudná euroamerická civilizace z nás nadělala protetické mrzáčky; už nejsme schopni rozdělat si v lese oheň, už nejsme schopni nasekat kanadkou dubová polena, už nejsme schopni si vlastním úsilím, vlastní činností opatřit žrádlo pro sebe a pro famílii, už nejsme schopni vzdálenost tří autobusových zastávek ujít pěšky, to nám připadá jako sisyfovský výkon. Tato masová a všežravá civilizace nás odnaučila tomu, co jsme kdysi uměli, a koneckonců nás zbavila schopnosti jednat jen za sebe a samostatně rozhodovat.

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina