cerny_frantisek_150
František Černý (*21. 2. 1926, Jaroměř - †12. 6. 2010, Praha)

teatrolog, historik českého divadla a první polistopadový děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Studoval na FF UK estetiku a slovanskou filologii. V letech 1949 až 1951 pracoval v Ústavu pro českou literaturu a vyučoval na DAMU. V roce 1956 založil Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu české literatury, který do roku 1969 externě vedl. Podílel se na vytvoření Památníku národního písemnictví v Praze.
Na FF UK vedl v 60. letech oddělení dějin a teorie divadla, v letech 1966 až 1969 byl proděkanem. V roce 1968 byl jmenován profesorem. Přes nepřízeň socialistického režimu zůstal nakonec na fakultě. Od roku 1989 do roku 1991 byl děkanem školy (mimochodem jediným zvoleným studenty). V roce 1992 odešel do důchodu a dalších pět let byl předsedou Společnosti bratří Čapků.

Bibliografie:

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989), 2009
Divadlo v bariérách normalizace (1968-1989), 2008
Ve městě u tří řek, 2005
Za divadlem starým i novým, 2005
Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918, 2003
Kapitoly z dějin českého divadla, 2000
Premiéry bratří Čapků, 2000
Das tschechische Theater…, 1995
Dramatik František V. Jeřábek, 1993
Kalendárium dějin českého divadla, 1989
Otázky divadelní režie, 1988
Putování za starými pohlednicemi z Hradce Králové do hor, 1988
Destilátoři, 1987
Vavřín Zdeňku Štěpánkovi, 1986
Zápasy o reprezentatívnu scénu národov strednej Európy, 1984
Sto let Národní divadlo, 1983
Hraje František Smolík, 1983
Tylovo divadlo, 1983
Metodologie výzkumu dějin divadla, 1980
Měnivá tvář divadla, aneb, Dvě století s pražskými herci, 1978
Pozdravy za divadelní rampu, 1971
Theater = Divadlo, 1965
Hana Kvapilová: Život a dílo, 1960
Národní divadlo, 1955
Nástin dějin českého divadla (3), 1955
Nástin vývoje české divadelní kritiky v letech 1771-1848, 1949


Myšlenky z knih

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání. A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování. Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes... Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy... Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla. Obludná zdeúřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Jan Werich