cerny_frantisek_150
František Černý (*21. 2. 1926, Jaroměř - †12. 6. 2010, Praha)

teatrolog, historik českého divadla a první polistopadový děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Studoval na FF UK estetiku a slovanskou filologii. V letech 1949 až 1951 pracoval v Ústavu pro českou literaturu a vyučoval na DAMU. V roce 1956 založil Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu české literatury, který do roku 1969 externě vedl. Podílel se na vytvoření Památníku národního písemnictví v Praze.
Na FF UK vedl v 60. letech oddělení dějin a teorie divadla, v letech 1966 až 1969 byl proděkanem. V roce 1968 byl jmenován profesorem. Přes nepřízeň socialistického režimu zůstal nakonec na fakultě. Od roku 1989 do roku 1991 byl děkanem školy (mimochodem jediným zvoleným studenty). V roce 1992 odešel do důchodu a dalších pět let byl předsedou Společnosti bratří Čapků.

Bibliografie:

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989), 2009
Divadlo v bariérách normalizace (1968-1989), 2008
Ve městě u tří řek, 2005
Za divadlem starým i novým, 2005
Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918, 2003
Kapitoly z dějin českého divadla, 2000
Premiéry bratří Čapků, 2000
Das tschechische Theater…, 1995
Dramatik František V. Jeřábek, 1993
Kalendárium dějin českého divadla, 1989
Otázky divadelní režie, 1988
Putování za starými pohlednicemi z Hradce Králové do hor, 1988
Destilátoři, 1987
Vavřín Zdeňku Štěpánkovi, 1986
Zápasy o reprezentatívnu scénu národov strednej Európy, 1984
Sto let Národní divadlo, 1983
Hraje František Smolík, 1983
Tylovo divadlo, 1983
Metodologie výzkumu dějin divadla, 1980
Měnivá tvář divadla, aneb, Dvě století s pražskými herci, 1978
Pozdravy za divadelní rampu, 1971
Theater = Divadlo, 1965
Hana Kvapilová: Život a dílo, 1960
Národní divadlo, 1955
Nástin dějin českého divadla (3), 1955
Nástin vývoje české divadelní kritiky v letech 1771-1848, 1949

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky