cerny_frantisek_150
František Černý (*21. 2. 1926, Jaroměř - †12. 6. 2010, Praha)

teatrolog, historik českého divadla a první polistopadový děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Studoval na FF UK estetiku a slovanskou filologii. V letech 1949 až 1951 pracoval v Ústavu pro českou literaturu a vyučoval na DAMU. V roce 1956 založil Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu české literatury, který do roku 1969 externě vedl. Podílel se na vytvoření Památníku národního písemnictví v Praze.
Na FF UK vedl v 60. letech oddělení dějin a teorie divadla, v letech 1966 až 1969 byl proděkanem. V roce 1968 byl jmenován profesorem. Přes nepřízeň socialistického režimu zůstal nakonec na fakultě. Od roku 1989 do roku 1991 byl děkanem školy (mimochodem jediným zvoleným studenty). V roce 1992 odešel do důchodu a dalších pět let byl předsedou Společnosti bratří Čapků.

Bibliografie:

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989), 2009
Divadlo v bariérách normalizace (1968-1989), 2008
Ve městě u tří řek, 2005
Za divadlem starým i novým, 2005
Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918, 2003
Kapitoly z dějin českého divadla, 2000
Premiéry bratří Čapků, 2000
Das tschechische Theater…, 1995
Dramatik František V. Jeřábek, 1993
Kalendárium dějin českého divadla, 1989
Otázky divadelní režie, 1988
Putování za starými pohlednicemi z Hradce Králové do hor, 1988
Destilátoři, 1987
Vavřín Zdeňku Štěpánkovi, 1986
Zápasy o reprezentatívnu scénu národov strednej Európy, 1984
Sto let Národní divadlo, 1983
Hraje František Smolík, 1983
Tylovo divadlo, 1983
Metodologie výzkumu dějin divadla, 1980
Měnivá tvář divadla, aneb, Dvě století s pražskými herci, 1978
Pozdravy za divadelní rampu, 1971
Theater = Divadlo, 1965
Hana Kvapilová: Život a dílo, 1960
Národní divadlo, 1955
Nástin dějin českého divadla (3), 1955
Nástin vývoje české divadelní kritiky v letech 1771-1848, 1949

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův