Image
Daniela Fischerová
  (*13. 2. 1948, Praha)

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry.

Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her.
Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Bibliografie:

Knihy pro děti:
Povídání s liškou, 1978;
O rezaté veverce, 1982;
Lenka a Nelka neboli Aha, 1994;
Jiskra ve sněhu, 1999;
Duhové pohádky, 2002

Pohádky z Větrné Lhoty, 2008

Kouzelná lampa a další arabské pohádky, 2010

Další knihy:
Duhová jiskra, 1998
Přísudek v této větě je podmět, 1996
Prst, který se nikdy nedotkne, 1995;
Hvězdy a osudy, 1993 (spoluautorkou vědecko-populární publikace)

Happy end, 2005

Dramatické hry:
Princezna T., 1986 
Báj, 1987
Náhlé neštěstí, 1993
Pták Ohnivák, 1999;

Rozhlasové hry:
Čeho se bojí mistr, 1978;
Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989;
Neděle, 1991;
Velká vteřina, knižně 1997;
Andělský smích, 1994

Filmové scénáře krátkých, animovaných i celovečerních filmů:
Neúplné zatmění, 1982;
Vlčí bouda, 1986 [s Věrou Chytilovou]),

Učebnice:
Občanská výchova pro 6.–9. ročník, 1993

 

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka