Image
Daniela Fischerová
  (*13. 2. 1948, Praha)

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry.

Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her.
Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Bibliografie:

Knihy pro děti:
Povídání s liškou, 1978;
O rezaté veverce, 1982;
Lenka a Nelka neboli Aha, 1994;
Jiskra ve sněhu, 1999;
Duhové pohádky, 2002

Pohádky z Větrné Lhoty, 2008

Kouzelná lampa a další arabské pohádky, 2010

Další knihy:
Duhová jiskra, 1998
Přísudek v této větě je podmět, 1996
Prst, který se nikdy nedotkne, 1995;
Hvězdy a osudy, 1993 (spoluautorkou vědecko-populární publikace)

Happy end, 2005

Dramatické hry:
Princezna T., 1986 
Báj, 1987
Náhlé neštěstí, 1993
Pták Ohnivák, 1999;

Rozhlasové hry:
Čeho se bojí mistr, 1978;
Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989;
Neděle, 1991;
Velká vteřina, knižně 1997;
Andělský smích, 1994

Filmové scénáře krátkých, animovaných i celovečerních filmů:
Neúplné zatmění, 1982;
Vlčí bouda, 1986 [s Věrou Chytilovou]),

Učebnice:
Občanská výchova pro 6.–9. ročník, 1993

 


Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby