frynta150.jpg

Emanuel Frynta (*3. 1. 1923, Slapy – †11. 10. 1975, Praha)

Překladatel, básník, filmový scénárista, literární kritik, editor a autor rozhlasových cyklů
Studoval rusistiku na FF UK. Debutoval v roce 1945 v Akordu, dále publikoval v Kytici, Světové literatuře, Sešitech pro mladou literaturu, Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu do domu, Tváři a Obrobě. Byl nejvýraznější představitel nonsensové poezie v Československu.

Bibliografie:

Vánoce starého Kristiána, 1940
Český bibliofil, 1941
Domov (s Martinovským J. O.), 1946
Náš rok (s Martinovským J. O, Svobodovou N.), 1947
Franz Kafka lebte in Prag, 1960
Jan Lukas, 1961
Reni und das Reh, 1962
Eva Fuková, 1963
Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti, 1964
Kafka et Prague, 1964
Hašek the Creator of Schweik, 1965
Modří husaři, 1967
Balagán, 1968
Zastřená tvář poezie, 1969
Von goldenen Zeiten (S V. Hulpachem a V. Cibulouú, 1970
Dvanáct věků, 1971
Zlatý věnec (s F. Hrubínem a E. Petiškouú, 1973
Moudří blázni: Knížka historek, pohádek, povídek a veršů o moudrém bláznovství a bláznivé moudrosti, 1973
Náčrt základů Hrabalovy prózy
Pábitel Bohumil Hrabal
Písničky bez muziky, 1988  
Závratné pomyšlení, 1993

Překlady viz stránky Obce překladatelů
https://www.obecprekladatelu.cz/F/FryntaEmanuel.htm



Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)