frynta150.jpg

Emanuel Frynta (*3. 1. 1923, Slapy – †11. 10. 1975, Praha)

Překladatel, básník, filmový scénárista, literární kritik, editor a autor rozhlasových cyklů
Studoval rusistiku na FF UK. Debutoval v roce 1945 v Akordu, dále publikoval v Kytici, Světové literatuře, Sešitech pro mladou literaturu, Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu do domu, Tváři a Obrobě. Byl nejvýraznější představitel nonsensové poezie v Československu.

Bibliografie:

Vánoce starého Kristiána, 1940
Český bibliofil, 1941
Domov (s Martinovským J. O.), 1946
Náš rok (s Martinovským J. O, Svobodovou N.), 1947
Franz Kafka lebte in Prag, 1960
Jan Lukas, 1961
Reni und das Reh, 1962
Eva Fuková, 1963
Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti, 1964
Kafka et Prague, 1964
Hašek the Creator of Schweik, 1965
Modří husaři, 1967
Balagán, 1968
Zastřená tvář poezie, 1969
Von goldenen Zeiten (S V. Hulpachem a V. Cibulouú, 1970
Dvanáct věků, 1971
Zlatý věnec (s F. Hrubínem a E. Petiškouú, 1973
Moudří blázni: Knížka historek, pohádek, povídek a veršů o moudrém bláznovství a bláznivé moudrosti, 1973
Náčrt základů Hrabalovy prózy
Pábitel Bohumil Hrabal
Písničky bez muziky, 1988  
Závratné pomyšlení, 1993

Překlady viz stránky Obce překladatelů
https://www.obecprekladatelu.cz/F/FryntaEmanuel.htm



Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik