havel_jiri.jpg

Jiří Havel (*27. 7. 1924, Pěnčín u Jablonce nad Nisou - †18. 9. 2016)

Básník a prozaik Jiří Havel se narodil v Pěnčíně u Jablonce nad Nisou. Krajinu Českého ráje však musela jeho rodina roku 1939 opustit a Havel byl později totálně nasazen. Po válce vystřídal řadu různých zaměstnání, byl účetním, vychovatelem mládeže, obchodním cestujícím, redaktorem okresních novin. Od roku 1953 působil jako redaktor v nově založeném časopise pro mládež Pionýr. Pod Havlovým vedením Pionýr (po roce 1968 přejmenován na Větrník) začal uvolňovat svoji vazbu na Pionýrskou organizaci a vyšel vstříc čtenářským potřebám mládeže. V roce 1971 byl Havel odvolán z funkce šéfredaktora a vyškrtnut ze Svazu spisovatelů, rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

Jiří Havel svoji literární tvorbu od počátku adresoval dětem, spolupracoval s dětskými časopisy (Sluníčko, Mateřídouška) a podílel se na koncipování čítanek pro základní školy. Je autorem textů k desítkám leporel, humorným tónem oživil původně didakticky účelový útvar tzv. malovaného čtení.

Jeho básnické sbírky pro čtenáře školního věku jsou zakotveny v poetice nonsensu, druhou linii pak představují lyricky laděné verše. Ucelený průřez Havlovou nonsensovou poezií přináší výbor s příznačným titulem Království nesmyslů (2000), kam byly soustředěny hravé texty říkadlového typu pro nejmenší i úsměvné epické básně, jejichž vtipné pointy ocení spíše starší čtenáři. Básnický triptych ze 70 a 80. let 20. století Veselé noty (1978), Malovaný svět (1984) a Než zazvoní potřetí (1988), na jehož výsledné podobě se podílel ilustrátor Karel Franta, je tematicky propojen a seznamuje děti se světem hudby, výtvarného umění a divadla. K lyrické linii Havlovy tvorby se přiřazuje útlá sbírka Kdo vodí koně po pěší zóně (1994). Třináct básnických textů věnovaných Praze a jejím kulturním památkám v proměnách ročních období je zakomponováno do celoplošných ilustrací Denisy Wagnerové.

Neopominutelný je Havlův přínos českému kreslenému seriálu. V letech 1976–1990 se ve spolupráci s výtvarnicí Věrou Faltovou na stránkách dětského časopisu Ohníček pravidelně objevovaly příhody psího hrdiny Barbánka. Havel vložil do postavy nezbedného Barbánka jasně čitelný výchovný záměr, přesto si jeho libreta většinou uchovala humorný náboj a Havel nosnost Barbánkovy postavy prověřil i knižním vydáním.

Výběr z bibliografie

Co nosí kosi (SNDK, 1963)
Ani stránka pro bručánka (SNDK, 1966)
Potkal komár velblouda (SNDK, 1968)
Přes tři oceány (Olympia, 1968)
Robot Emil (s J. Melíškem) (Kruh, 1968)
Člověče, nemrač se! (Kruh, 1972)
Veselé noty (SPN, 1978)
Kdo bručí, je medvěd (Albatros, 1983)
Barbánek (Olympia, 1984)
Malovaný svět  (SPN, 1984)
Za zvířátky do světa (Artia, 1986)
Ať se mračí jenom mrak (Albatros, 1987)
Než zazvoní potřetí (SPN, 1988)
Takový je Barbánek (Olympia, 1989)
Kdo vodí koně po pěší zóně (Orbis, 1994)
Malované čtení (Fragment, 1995)
To jsou zmatky se zvířátky (Alpress, 1999)
Barbánek, velká kniha dobrodružství (Libret, 2000)
Království nesmyslů (Alpress , 2000)
To jsem já, Barbánek (Librex, 2002)
Čemu jsme se smáli (Librex, 2002)
Obrázkové čtení (s M. Propperovou a J. Černým) (Albatros, 2002)
Co se zdálo pejskovi (Librex , 2003)
Barbánek je můj kamarád (BB Art, 2004)
Ježek v kalhotách (Librex, 2006)
Smějeme se celý rok (Delta, 2006)
Kdo má smysl pro nesmysl (Albatros, 2007)

Proč se papoušek nebojí kočky (Librex, 2008)
Malované čtení (Albators, 2008)

Barbánek a já (Mladá fronta, 2008)

Co bude dnes k večeři (Mladá fronta, 2009)

S kým vstává sluníčko (EMG-Knižní klub, 2010)

Zdroj: www.czlit.ct a citarny.cz 

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka