holub_jiri

Jiří Holub
(*14. 4. 1975, Žatec)

spisovatel,

Narodil se v Žatci. Vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu. Bakalářský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde v současné době dokončuje magsterské studium. Studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama.
IJako člen tvůrčí skupiny Hlava nehlava je spoluautorem knih pro děti Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011).  
V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku "Čas jít a čas jít domů". Ve stejném roce zvítězil s povídkou "Ta Čtvrtá" na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.

Bibliografie:

Povídky

Čas jít a čas jít domů (2006)
Ta Čtvrtá (2006)
Zuby nehty (Albatros, 2007) – povídky: Chi chi chi; Markéta byla rychlejší; Cedulka pro Jakuba; Návrat do tmy
Tisíc jizev (Albatros, 2008) – povídka: Dohodnuto, dneska v noci
Ruce vzhůru (Knižní klub, 2009) – povídka: Zprasená akce
Noční můry nespí (XYZ, 2011) – povídka: Cop

Knihy

Kolik váží Matylda (Knižní klub, 2009, ilustrace Bára Buchalová)
Vzpoura strašidel (XYZ, 2010, ilustrace Luděk Bárta)
Zádušní mše za hraběnku (Knižní klub, 2011)
Jak se zbavit Mstivý Soni (JaS nakladatelství, 2011, ilustrace Juraj Martiška)[3]
Prostě na mě zapomněli (JaS nakladatelství, 2015)[4]
Povesti a iné zvesti o hradoch a zámkoch / Vzbura strašidiel (2015, Perfekt, spoluautorství s Renátou Matúškovou)

 


Myšlenky z knih

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu