hutarova Ivana Hutařová (*18. 7. 1945, Praha – †6.5. 2013, Praha)

spisovatelka, redaktorka

Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky a na celý život zakotvila pracovně v knihovnách. Měla to štěstí, že mohla dlouho dělat to, co ji nejvíce zajímalo – zabývat se problematikou literatury pro děti a mládež a dětské četby nejen u nás, ale i ve světě. Zasloužila se o dobrou dětskou knihu hlavně v Sukově knihovně a nejen její následovníci budou na ní s uznáním vzpomínat.

Pro radost psala povídky a fejetony, které jí občas otiskly noviny nebo časopisy. Je také autorkou životopisných knížek o dětech našich prezidentů, o slavných zpěvácích a hercích Národního divadla šedesátých let dvacátého století a o herečce Slávce Budínové. Se ženou spisovatele Františka Nepila řadu let pořádala a redakčně zpracovávala knihy ze spisovatelovy pozůstalosti.

Knihy
Výchova a vzdělávání dospělých, 1983
Výchova k rodičovství, 1984
Právní výchova, 1985
František PRAŽÁK,medailónek k 100. výročí narození pedagoga, 1985
Využití výpočetní techniky ve školství, 1986
Josef Kubálek, medailónek k 110. výročí narození pedagoga, 1986
Pracovní a polytechnická výchova, 1987
Výchova kolektivního vědomí, cítění a jednání, 1988
Špatný prospěch, 1988
Výchova k manželství a odpovědnému rodičovství, 1989
Výchova k ochraně životního prostředí, 1990
Výchova a vzdělávání obtížně vychovatelné mládeže, 1990
Nedokončené rozhovory, 1999
Povolání otce: prezident republiky, 2000
Národní divadlo - 33 portrétů
Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež, 2003
Slávka Budínová, nic jsem nedostala zadarmo, 2003
...Váš František Nepil, 2004
Současní čeští ilustrátoři pro děti a mládež, 2004
Čítanka pro 5. ročník základní školy, 2004
Čítanka pro 4. roční základní školy, 2005
Co je vlastně asistenční pes? Japan chin a spol. v životě zdravotně postižených, 2005
Kam ses to narodil, človíčku? 2010
Bez jazyka jsme němí, mateřský jazy v dnešní Evropě, 2010
Jedna vražda stačí, JaS 2011

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina