hutarova Ivana Hutařová (*18. 7. 1945, Praha – †6.5. 2013, Praha)

spisovatelka, redaktorka

Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky a na celý život zakotvila pracovně v knihovnách. Měla to štěstí, že mohla dlouho dělat to, co ji nejvíce zajímalo – zabývat se problematikou literatury pro děti a mládež a dětské četby nejen u nás, ale i ve světě. Zasloužila se o dobrou dětskou knihu hlavně v Sukově knihovně a nejen její následovníci budou na ní s uznáním vzpomínat.

Pro radost psala povídky a fejetony, které jí občas otiskly noviny nebo časopisy. Je také autorkou životopisných knížek o dětech našich prezidentů, o slavných zpěvácích a hercích Národního divadla šedesátých let dvacátého století a o herečce Slávce Budínové. Se ženou spisovatele Františka Nepila řadu let pořádala a redakčně zpracovávala knihy ze spisovatelovy pozůstalosti.

Knihy
Výchova a vzdělávání dospělých, 1983
Výchova k rodičovství, 1984
Právní výchova, 1985
František PRAŽÁK,medailónek k 100. výročí narození pedagoga, 1985
Využití výpočetní techniky ve školství, 1986
Josef Kubálek, medailónek k 110. výročí narození pedagoga, 1986
Pracovní a polytechnická výchova, 1987
Výchova kolektivního vědomí, cítění a jednání, 1988
Špatný prospěch, 1988
Výchova k manželství a odpovědnému rodičovství, 1989
Výchova k ochraně životního prostředí, 1990
Výchova a vzdělávání obtížně vychovatelné mládeže, 1990
Nedokončené rozhovory, 1999
Povolání otce: prezident republiky, 2000
Národní divadlo - 33 portrétů
Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež, 2003
Slávka Budínová, nic jsem nedostala zadarmo, 2003
...Váš František Nepil, 2004
Současní čeští ilustrátoři pro děti a mládež, 2004
Čítanka pro 5. ročník základní školy, 2004
Čítanka pro 4. roční základní školy, 2005
Co je vlastně asistenční pes? Japan chin a spol. v životě zdravotně postižených, 2005
Kam ses to narodil, človíčku? 2010
Bez jazyka jsme němí, mateřský jazy v dnešní Evropě, 2010
Jedna vražda stačí, JaS 2011

Inspirující myšlenky...

Kdosi nachytal ryb, zabil je a oškrabal na velikém ploském kameni a odnesl pak domů. Za nějaký čas šel mimo a uzřel, že kámen se třpytí. Sehnul se a poznal šupiny svých ryb, vyprané deštěm (mázdřičky krve tu a tam nezkazila krásy) a sluncem vysušené, některé hrály jako pokreslený duhový kov, jiné se podobaly křišťálům sněhu a jiné ojíněnému pavučí, Sebral si jich trochu a schoval na památku.
Bohuslav Reynek (1892 – 1971), Rybí šupiny