kral150.jpg

Petr Král (*4. 9. 1941, Praha)

básník, dramaturg, překladatel a literární teoretik

Vystudoval na FAMU dramaturgii, v roce 1968 emigroval do Francie, krátce pobýval i v Kanadě, od roku 2006 žije trvale v Praze.

Bibliografie:

Karel Teige a film, 1966
Surrealistické východisko 1938-1968, (se Stanislavem Dvorským a Vratislavem Effenbergrem), 1969
Le surréalisme en Tchécoslovaquie, 1983
Prázdno světa (Mnichov), 1986
Les Burlesques ou Parade des somnambules, 1986
Prague, 1987
Témoin des crépuscules, 1989
Éra živých a jiné texty (Mnichov), 1989
La poésie tchêque moderne , 1990
P.S. čili Cesty do ráje (Toronto), 1990
Sentiment d’antichambre dans une café d’Aix et autres poèmes , 1991
Právo na šedivou , 1991
Pocit předsálí v aixské kavárně, 1991
Med zatáček čili Dovětek k dějinám, 1992
Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, 1993
Tyršovské přeháňky, 1994   
Fotografie v surrealismu, 1994
Arsenal, 1994
Quoi ? Quelque chose, 1995
Le dixième, 1995
Soukromý život, 1996
La vie privée, 1997
Staronový kontinent, 1997
Chiméry a exil, 1998
Groteska, čili, Morálka šlehačkového dortu, 1998
Le poids et le frisson, ou moule tremblé, 1999
Pro anděla, 2000
Praha, 2000
Základní pojmy, 2002
Masiv a trhliny,2004
Bar Příroda, čili, Budoucnost 5 km, 2004
Přesuny, 2005
Notions de base, 2005
Arco a jiné prózy, 2005
Svědek stmívání, 2006
Petr Král: Úniky a návraty, 2006
Hm, čili, Míra omylu, 2006
Enquête sur des lieux, 2007
Den, 2009
Zaprášené jeviště, 2010

 

 


Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka