kriseova_150.jpg

Eda Kriseová (*18. 7. 1940, Praha)

česká novinářka a spisovatelka.

Po maturitě (1958), vystudovala Institut novinářství a osvěty na UK, absolvovala r. 1963. Poté se stala novinářkou v časopise Mladý svět, kde působila až do roku 1968. V roce 1969 byla reportérkou v časopise Listy. Koncem roku 1969 se stala asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK.
Začínala jako reportérka, její reportáže byly velmi často z „exotických zemí“. S vlastní literární tvorbou začala až po roce 1972, kdy ji bylo znemožněno pracovat v oboru žurnalistiky. Roku 1972 se díky svým postojům stala zakázanou autorkou, do r. 1976 pracovala v universitním archivu, poté byla nucena toto místo opustit a pracovala zcela mimo obor.
Ihned po sametové revoluci (1989) se stala poradkyní V. Havla, kterou zůstala až do roku 1992. Poté se věnuje jen literární činnosti.

Dílo

Pro děti
Tereza a Majda na horách
Prázdniny s Bosonožkou

Pro dospělé
Křížová cesta kočárového kočího, samizdat 1977, zahraničí 1979, v ČR 1992 jedná se o devět povídek z psychiatrické léčebny
Sluneční hodiny, zahraničí 1978, v ČR 1992; povídky
Pompejanka, zahraničí 1980, v ČR 1990; román
Klíční kůstka netopýra a jiné povídky,
Arboretum
Co se stalo
Ryby raky
Václav Havel: Životopis, 1991
Já a Japonsko, napsáno v r. 1968, jednalo se o cestopis, který vyšel, spolu s dalšími dvěma podobně laděnými cestopisy jiných autorů, roku 1969 v knize Putování bez fraku
Tři novely, 2008
Necestou slečny H, a dnešní Afrikou, 2010

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka