listopad

František Listopad (*26. 11. 1921, Praha - +2. 10. 2017, Lisabon)

spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér

rodným jménem Jiří Synek nebo Jorge Listopad. Starší bratr filmové scenáristky a dramaturgyně Aleny Munkové. Po roce 1948 odešel z komunistického Československa do Portugalska, ale nikdy nepřestal s českým prostředím spolupracovat a žít s ním v symbióze. Dokazují to mj. jeho návraty do literatury (svými nově vydanými básnickými knihami se zařadil do polistopadové poezie), do světa divadla (přednášel v Brně na JAMU) i do povědomí čtenářů. Není jen klasikem v oblasti poezie (kterou píše striktně v češtině), ale je též autorem portugalsky psaných knih pro děti, prozaikem... Je nepřehlédnutelnou a významnou postavou české (i portugalské) kultury posledního půstoletí.

Dílo:

Poezie

Sláva uřknutí (1945)
Vzduch (1948)
Svoboda a jiné ovoce (1956)
Černý bílý, nevím (Kolín, 1973)
Nástroje paměti (Mnichov, 1982)
Soukromé sklenářství v Brně (1991)
Final Rondi (1992)
Oprava houslí a kytar (1996)
Krleš (1998)
Příští poezie (2001)
Milostná stěhování (2001)
Rosa definitiva (2007)
Curricula (2011)

Próza

První věta
Malé lásky (1947)
Jarmark
Boj o Venezuelu (1947)
Umazané povídky (1955)
Zlý pes bez zahrady (1996)
Chinatown s Rózou (2001)
Kaninchen, ins Deutsche übersetzt von Eduard Schreiber, mit Linolschnitten von Zoppe Voskuhl, Corvinus Presse Berlin, ISBN 978-3-910172-98-2

Eseje

Tristan čili zrada vzdělance (Vídeň, 1954)
Byty a prostory (Mnichov, 1958)
Tristan z města do města (1997)

Antologie

Daleko blízko (1993)
První věty (1996)

Inspirující myšlenky...

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu