mahen150.jpg

Jiří Mahen (*12. 12. 1882, Čáslav - † 22. 5. 1939, Brno) /vlastním jménem Antonín Vančura/

Spisovatel, dramatik, knihovník, všestranný kulturní činitel

Vystudoval Filozofickou fakultu v Praze, během pobytu v Praze patřil k anarchistům. Osudové mu však bylo Brno, kde se trvale usadil v roce 1910.

Bibliografie:

Podivíni, 1907
Plamínky, 1907
Klíč, 1907
Černovská massakra, 1907
Ballady, 1908
Theseus, 1909
Kamarádi svobody, 1909
První deště, 1910
Mefistoteles, 1910
Juanův konec,  1910
Janošík, 1910
Dvě povídky, 1911
Díže, 1911
Čím duše překypěla, 1911
Před výletem, 1913
Její pohádky, 1914
Duha, 1916
Ulička odvahy, 1917
Tiché srdce, 1917
Mrtvé moře, 1918
Dvanáct pohádek, 1918
Píseň života, 1919
Lavička, 1919
Josef se vrátil, 1919
Před oponou, 1920
Měsíc, 1920
Chroust, 1920
Rybářská knížka, 1921
O umění Růženy Němcové a Boženy Svobodové, 1921
Generace, 1921
Rozřešme českou divadelní otázku, 1922
Nebe, peklo, ráj, 1922
Knížka pro každého spiritistu, 1922
Co mi liška vyprávěla, 1922
Scirocco, 1923
Režisérův zápisník, 1923
Pozdrav svobodné vlasti, 1923
Dezertér, 1923
Knížka o čtení praktickém, 1924
Hercegovina, 1924
Nutnosti a možnosti veřejných knihoven, 1925
Husa na provázku, 1925
Praha-Brno-Bratislava, 1927
Pozdrav Moravy, 1928
Nasredin čili Nedokonalá pomsta, 1928
Básně, 1928
Nejlepší dobrodružství, 1929
Kout veselí a rozmaru, 1930
Člověk ve všech situacích, 1930
Černá jeskyně, 1930
Toulky a vzpomínky, 1931
Povídky a kresby, 1931
Démoni, 1931
Čarovné koření, 1931
Když se pucflek vydaří, 1932
Ve spárech karbanu, 1933
Utrpením ku štěstí, 1933
Pohádka lesní samoty, 1933
Nade mlýnem-pode mlýnem, 1933
Dragouni jedou, 1933
Vyzkoušení přátelé, 1934
Rozloučení s jihem, 1934
Románek tulačky Evy, 1934
Rodina 1933, 1934
Požár Tater, 1934
Pocta a výzva, 1934
Kapitola o předválečné generaci , 1934
Až srdce tvoje zahoří, 1934
Antonín Procházka, 1934
Mezi dvěma bouřkami, 1938

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby