novak_jan

 

Jan A. Novák (*17. 9. 1951, Praha)

publicista, novinář, spisovatel

Autor se dlouhodbě věnuje psaní naučné literatury. Vyznává přesvědčení, že skutečná věda je především ono einsteinovské dobrodružství poznání a že civilizace založená na objevování a technologiích páchá sebevraždu, když tuto tématiku potlačuje na úkor laciné komerční pseudozábavy.

A k tomu navrch jeden pěkný citát, který s tím tak trochu souvisí: Jestliže zrovna neděláte věci, o kterých stojí za to psát, pište aspoň tak, aby stálo za to to číst (Plinius Mladší)

https://www.novakoviny.eu

Knihy:
Megalodon, XYZ, 2011
Smrtící sopky, XYZ, 2011
Putování po největších záhadách Slovenska, XYZ 2010
Tajemství mořských hlubin, XYZ, 2010
Tajemné Česko, XYZ, 2010
Záhadné vynálezy, Alpres, 2010
Život ve vesmíru, Daranus, 2009
Největší záhady středomoří, XYZ, 2009
Tunguzský meteorit - záhada na víc než jedno století, Extra Media, 2008
Tajemné Středomoří, Ivo Železný, 2002
Digitální fotografie a video v praxi, Grada, 2001
Navštivte Peru, Torst, 1996
Smrt vzdušných obrů, Naše vojsko, 1994
Záhady oceánu, Impreso Plus, 1994
Fotografování a video pod vodou, Grada, 1998
Úspory energie
Potápěči bez moře, Albatros, 1986
Fotografování pod vodou, Sportpropag, 1988

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik